Promluva z 2. neděle velikonoční

Umíme být milosrdní?

Jan 20,19-31

Dnešní den prožívá církev jako Neděli Božího milosrdenství. Tuto neděli se totiž zřejmě už po staletí čte evangelium o ustanovení svátosti smíření, kdy Pán Ježíš svěřuje svým apoštolům zvláštní službu. Oni od té chvíle mohou věřícím zprostředkovat odpuštění hříchů. Především skrze tuto svátost máme přístup k Božímu milosrdenství. Ale teprve v roce 2000 papež Jan Pavel II. tuto neděli ustanovil jako svátek Božího milosrdenství.

Bylo to na podnět řeholní sestry Faustyny Kowalské, které se před 90 lety vícekrát ukázal Pán Ježíš. Zřejmě právě proto, že se dnes připomíná ustanovení svátosti smíření, Pán Ježíš zjevil této sestře přání, aby 2. neděle velikonoční byla zasvěcena Božímu milosrdenství. Ta jednoho večera ve své cele uviděla Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženu k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky, jeden červený a druhý světlý. (Tak, jak to vidíme i zde na tomto obraze.) Ona sama o tom napsala: Po chvíli mi Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Chci, aby ten obraz byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem Milosrdenství“.

Obraz vlastně znázorňuje zmrtvýchvstalého Spasitele, který přináší lidem pokoj skrze odpuštění hříchů za cenu svého utrpení a smrti na kříži. Charakteristické pro tento obraz Krista jsou ony dva paprsky krve a vody tryskající ze Srdce. Světlý paprsek znázorňuje vodu křtu, která duše očišťuje; červený paprsek představuje krev, která byla prolita na odpuštění hříchů. Je to symbol proudu milosti, který umožňuje, aby i ten největší hříšník měl šanci na odpuštění. Sestře Faustyně Ježíš také řekl: Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše, a zvlášť pro ubohé hříšníky.“

Ze strany nás lidí je především nutné přiznat, jak nutně Boží milosrdenství potřebujeme. Ježíš dokonce Faustyně řekl: „Spravedlivý stejně tak jako hříšník potřebuje mé milosrdenství.“ Velkou překážkou pro tuto Boží milost tedy může být, když se člověk cítí natolik dobrý a spravedlivý, že Boží milosrdenství nepotřebuje. Takový projev duchovní pýchy potřebuje dotyk Božího milosrdenství o to víc. Zvlášť, pokud se takový člověk dívá na chyby a slabosti druhých lidi z patra. Zato Pán Ježíš se na nikoho nedívá spatra, ale je ochoten snášet všechny naše slabosti a obětovat se za naše hříchy.

Když potom člověk uzná, jak moc potřebuje Boží milosrdenství, dokáže být sám milosrdnější ke slabostem a chybám lidí kolem sebe. My lidé, i když jsme věřící a žijeme s Bohem, nepřestáváme být chybující a hříšní. Pak taky dochází k tomu, že si dokážeme ubližovat a zraňujeme naše vzájemné vztahy. Někdy to vůbec nemusí být úmyslné a stačí různý pohled na věc, který si někdo špatně vyloží. Někdy stačí málo citlivosti a vnímavosti, abychom druhému ublížili, i když jsme to neměli v úmyslu. Takže pokud k sobě nedokážeme být navzájem i milosrdní a odpouštět si, pak se nám s druhými lidmi i ve společenství věřících žije hodně těžko.

Někdy totiž lidé očekávají, že ve společenství křesťanů by mělo být více lásky a dobroty a pak se snadno dočkají zklamání. Samozřejmě, že by mezi věřícími mělo být víc otevřenosti pro sílu Boží lásky, ale v církvi budou vždycky lidé na nejrůznější úrovni a někdo může být duchovně teprve na začátku, i když je různě pokročilého věku.

Když se s tím ale někdo neumí srovnat, pak se můžeme setkat třeba s katolíky, kteří raději odejdou do nějaké sekty, protože mají pocit, že tam je společenství lidí, kteří jsou mnohem víc vstřícní, upřímní a otevření a mají pocit, že našli to skutečně ryzí křesťanské společenství. Jenže křesťanský život neznamená mít nějakou elitní skupinu lidí, kde se budu cítit dobře a na vyšší duchovní úrovni a těch problémových se budu povýšeně stranit. Nemůžeme utíkat před ranami, které jsou na těle Kristově.

Svatý Pavel píše o tom, že my všichni tvoříme Kristovo tělo a On sám je jeho hlavou. Jenže v okamžiku našeho vykoupení bylo jeho tělo plné ran, které jsou znamením našich hříchů. Jestli je tedy celá církev jeho tělem, nemůžeme se divit, že je poseto ranami hříchů, které mohou někdy působit i mnohá pohoršení. Jenže před těmi ranami nemůžeme utíkat, ale spolu s Kristem se máme učit je snášet. A spolu s ním se pak máme učit, jak je možné tyto rány vyhojit právě skrze sílu milosrdenství.

o. Josef