Promluva z 2. neděle velikonoční

Svátek Božího milosrdenství

Jan 20,19-31

Prožíváme druhou neděli velikonoční a můžeme si připomenout, že je to 25 let, kdy Jan Pavel II. ustanovil, aby se tuto neděli slavil svátek Božího milosrdenství. Bylo to ve svatém roce 2000, kdy současně svatořečil Faustynu Kowalskou. Právě jí Pán Ježíš ve svých zjeveních svěřil přání zavést tento svátek na druhou neděli velikonoční. Je to zřejmě také proto, že se dnes čte evangelium o ustanovení svátosti smíření, což je svátost, ve které právě milosrdenství hraje největší roli. S tímto svátkem pak úzce souvisí i to, že Jan Pavel II. zemřel v r. 2005 v sobotu večer právě před nedělí Božího milosrdenství.

Na toto téma se ale zaměřil také právě zesnulý papež František. Když v r. 2015 vyhlásil mimořádný Svat rok, rovnou ho celý nazval Rokem milosrdenství. A také jeho odchod na věčnost je s tímto svátkem spojený, protože jsme se s ním rozloučili včera, tedy těsně před nedělí Božího milosrdenství.

Jakoby nám Pán Bůh díky těmto dvěma papežům chtěl ještě více podtrhnout význam jak dnešního svátku, tak i Jubilejních roků. Právě velikost Božího milosrdenství dává nejhlubší význam celému Svatému roku. Při té příležitosti si můžeme připomenout, díky čemu byl vlastně svátek Božího milosrdenství zaveden.

Podívejme se nejdřív na to, jak tento svátek souvisí s dnešním evangeliem. Pán Ježíš se totiž ukazuje učedníkům jako ten, který jim svěřuje nejdůležitější službu ohledně zahlazení našich hříchů. Je to pověření ke svátosti smíření, tedy pravomoc zprostředkovat odpuštění našich vin.

S tím souvisí také vidění, které měla s. Faustyna 22. února roku 1931 v cele plockého kláštera. Ve svém Deníčku o tom píše: „Večer, když jsem byla v cele, uviděla jsem Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženu k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý. Po chvíli mi Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Chci, aby ten obraz byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem Milosrdenství“.

Obraz znázorňuje zmrtvýchvstalého Krista, jehož ruce i nohy nesou stopy po ukřižování. Z jeho probodeného Srdce tryskají dva paprsky. Pán Ježíš to Faustyně vysvětlil takto: Světlý paprsek znázorňuje vodu, která duše ospravedlňuje; červený paprsek představuje krev, která je životem duší. Tyto dva paprsky vytryskly z nitra Ježíšova milosrdenství tehdy, když jeho umírající srdce bylo na kříži probodnuto kopím. Výjev obrazu tak spojuje dvě evangelní události: ukřižování Krista a vytrysknutí krve a vody z jeho probodeného srdce a současně zjevení zmrtvýchvstalého Pána při ustanovení svátosti smíření. Tím obraz znázorňuje Ježíše, jak přináší lidem pokoj skrze odpuštění hříchů za cenu svého utrpení a smrti na kříži.

Na základě těchto událostí Jan Pavel II. zavedl tento svátek na 2. neděli velikonoční a současně při svatořečení Faustyny Kowalské v Římě řekl: „Bůh si vyvolil tuto prostou, nevzdělanou, ale statečnou a bezmezně jemu důvěřující řeholnici, aby jí svěřil velké poslání: Nést světu poselství Milosrdenství.“ Ze strany nás lidí je nutné především přiznat, jak nutně Boží milosrdenství potřebujeme.

Ježíš dokonce Faustyně řekl: „Mé milosrdenství pracuje ve všech srdcích, které mu otvírají své dveře. Spravedlivý stejně tak jako hříšník potřebují mé milosrdenství.“ Velkou překážkou pro tuto Boží milost tedy může být, když se člověk cítí natolik sám se sebou spokojen, že Boží milosrdenství nepotřebuje. Takový projev duchovní pýchy potřebuje dotyk Božího milosrdenství o to víc.

Jako nástroj otevřenosti a usmíření s Bohem Pán Ježíš Faustyně svěřil korunku k Božímu milosrdenství. Ti, kdo se tuto korunku modlí, obětují Bohu Otci „tělo a krev, duši a Božství“ Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa. Už několikrát jsem se setkal s tím, jak přemýšliví věřící, když se seznámili s touto modlitbou, měli velké pochybnosti, zda se takovou modlitbu mohou modlit. Měli dojem, že člověk nemůže a nedokáže obětovat Nebeskému Otci jeho Syna Ježíše. Ježíš přece sám přinesl svému Otci nejvyšší oběť svého života za naše hříchy. Jak by si člověk mohl troufnout tvrdit, že tuto Ježíšovu oběť může Otci v nebesích také přinášet.

Pochopitelně sám od sebe si na to člověk troufnout nemůže, ale Ježíš se nám vydal do rukou takovým způsobem, aby to přesto bylo možné. Při každé mši svaté máme tu možnost, že jsme to my sami, kdo přinášíme Otci oběť jeho Syna. I to je projev Ježíšova velikého milosrdenství, že smíme mít takovou účast na jeho oběti. Kdo už víc pronikl do toho, co se vlastně děje při slavení eucharistie, je mu také jasnější, jak velká je to milost účastnit se Kristovy oběti u oltáře. On se nám vydává sice pod podobou chleba a vína, ale tímto způsobem pak máme možnost i my se připojit ke skutečné Ježíšově oběti. Právě v tom je vidět velikost Božího milosrdenství, že takto můžeme Ježíšovu oběť nabídnout Otci v nebi za naše hříchy.

otec Josef