Promluva z 2. neděle velikonoční

10. 4. 2024

Projevuje se Ježíšovo vítězství v naší víře?

Sk 4,32-35; 1 Jan 5,1-6; Jan 20,19-31

V centru pozornosti dnešních textů Písma je slovo „uvěřit“. Evangelijní čtení nám ukazuje, jak těžké bylo pro Tomáše uvěřit, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých. Představte si, že deset vašich nejbližších přátel vám popisuje nejúžasnější zkušenost v životě, kterou právě prožili a vy jim nebudete věřit. Až když Tomáš vzkříšeného Pána viděl na vlastní oči, uvěřil a Ježíš to hned využije a říká: „Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili.“ Tohle Tomášovo pochybování bylo nakonec velmi důležité k tomu, aby mohli uvěřit všichni ti, kteří ho nemohli vidět na vlastní oči.

Pokud vnímáme naléhavost tohoto svědectví o zrodu víry mezi apoštoly, musí nám být jasné, že autor této zprávy popisuje skutečnost na vlastní kůži prožitou. Na Tomášovi může krásně ukázat, že i ten největší pochybovač dostal šanci přesvědčit se o Ježíšově vítězství nad smrtí. Toto svědectví tím pádem přesvědčivě vypovídá o tom, že apoštolové nemohli šířit víru v Krista na základě něčeho, co by si sami vysnili. O tuto skutečnost může každý spolehlivě svoji víru opřít, přesto že sám vzkříšeného Ježíše neviděl. A Ježíš nám navíc slibuje, že pro takovou víru se staneme blahoslavenými.

Není ovšem víra jako víra. Jak vypadá skutečná víra, hlavně jak se v životě projevuje, to popisují ostatní čtení dnešní neděle. Co dokázala víra udělat s prvními křesťany, to jsme četli v knize Skutky apoštolů. Oni vytvořili společenství, které mělo jedno srdce a jednu duši. Jak je možné, že jejich obec měla všechno společné? Dějiny ukazují, že všechny pokusy žít ve společnosti, kde je všechno společné, troskotají na lidské slabosti a nedokonalosti. Daří se to ale v malých společenstvích, jako jsou komunity a kláštery. Daří se to pouze tam, kde lidé s vírou přijali plnost Kristova poselství. Jde o takovou víru, která umožnila, aby oni byli proměněni Boží láskou a jeho milosrdenstvím. Tyto dary z nich udělaly nové lidi.

Pěkně to vystihuje sv. Jan ve svém listě, což jsme četli ve 2. čtení. On zde říká, že naše víra je tím vítězstvím, které přemohlo svět. Před tím také vysvětluje, v čem to vítězství spočívá. Kdo totiž dosáhl tohoto vítězství, pro něj už nejsou těžká Boží přikázání. Sv. Jan mluví o lásce k Bohu, která záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Skutečná víra tedy není jenom uznání Boží svrchovanosti, ale je to síla, proměňující lidské postoje a smýšlení, moc, která působí, že tam, kde člověk chyboval, začne jednat správně a v čem podléhal pokušení a slabostem, tam nastoupí síla Boží milosti, která ho učiní schopným vzepřít se hříchu.

O tohle Bohu jde, abychom skrze víru v jeho Syna vítězili nad světem ve všem, kde odporuje Bohu, ale také nad světem vlastní pýchy, zahleděnosti do sebe, nad světem svých chyb a slabostí.

Stane se třeba, že se potýkáme s nějakým problémem, který nás příliš zatěžuje a sráží k zemi. Uvěřili jsme už Ježíšovu slovu, že Bůh na nás nevloží víc, než uneseme? Ten, kdo skutečně věří, může i hory přenášet, jak to je psáno v Písmu. Třeba se někdo potýká s nějakým pokušením, které neumí zvládnout, například ve vztahu k majetku, k poctivosti v zaměstnání, k pití, kouření nebo nezvládnuté sexualitě a podobně. Ježíš nám však nabízí sílu k vítězství nad jakýmkoliv takovým poutem. Jenom je třeba uvěřit v toto Ježíšovo vítězství. Někomu zase může dělat potíže přijímat druhého člověka takového, jaký je, někomu neumí odpustit či zapomenout na křivdu. Je třeba uvěřit tomu, že za všechno už Ježíš zaplatil na kříži a kvůli odpuštění a uzdravení všech bolavých ran prolil svoji krev. Věřme tomu, že každé bolavé, citlivé místo vzniklé neporozumění či neodpuštění on může v našem srdci zahojit.

Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Základem jakéhokoliv našeho vítězství nad světem je z hloubi srdce uvěřit v Boží lásku, jeho milosrdenství a odpuštění. V dnešním světě mají ovšem mnozí dojem, že projevovat milosrdenství je spíš slabost a že oni také ani žádné milosrdenství nepotřebují. I my můžeme mít v mnoha oblastech života pocit, že jsme na tom v tomto směru lépe, než mnozí jiní a že se ani ničím zvláštním neproviňujeme. Dokud ale nepřiznáme, že v tom či onom potřebujeme milosrdenství a odpuštění, nemůže se ani moc Boží lásky projevit a poskytovat vítězit nad světem. Když se ale více otevřeme světlu Ježíšova evangelia, to pak může proniknout všude tam, kde jsme třeba vůči svému hříchu ještě slepí nebo otupělí.

otec Josef

Zpět