Promluva z 2. neděle velikonoční

K neděli Božího milosrdenství

Jan 20,19-31

Většinou se každou neděli střídá četba evangelia jednou za tři roky, ovšem na tuto neděli Božího milosrdenství se pokaždé čte evangelium o ustanovení svátosti smíření a o nevěřícím Tomášovi. Aby se Ježíšovo milosrdenství mohlo uplatnit konkrétním způsobem, svěřuje On apoštolům onu službu zprostředkovat odpuštění hříchů. Oni ale navíc mohli rovnou prožít, s jakým milosrdenstvím k nim Ježíš přistupoval poté, co oni ho ze strachu opustili.

Těžko se asi vžijeme do takové situace, jak bychom se sami zachovali. Lépe už bych se ale zřejmě vcítil do toho, co bych jako učedník očekával od Ježíše po jeho vzkříšení. Nejspíš by to byl ne zrovna příjemný pocit očekávající řadu výčitek. Je to pocit člověka, který zklamal svého mistra i sám sebe. Vždyť všichni učedníci se po Ježíšově zatčení ze strachu rozprchli. Jak to, že Petr se nejdřív holedbal, jak za Ježíše položí život a vzápětí ho třikrát zapřel? Proč apoštolové hned neuvěřili ženám, že vstal z hrobu a stále jsou schovaní v domě za zamčenými dveřmi?

Co bychom na místě učedníků od Ježíše očekávali, kdybychom ho takto zklamali? Co apoštolové čekali, když uviděli vzkříšeného Ježíše, že jim asi řekne. A co by mohl Ježíš ještě očekávat od nich, než jejich nepoužitelnost pro jeho dílo spásy. Do takového rozrušení a nepokoje, který je v tu chvíli asi zaplavil, Pán Ježíš řekne prostě to nejdůležitější, co učedníci potřebovali slyšet: Pokoj vám. Tím chce říct, aby se už ničím neznepokojovali. Pán Ježíš přece dobře věděl, že ještě nemůže od učedníků nic moc čekat, dokud nebudou naplněni Duchem svatým. Nepřichází jim vyčítat, jak to podělali, ale chce jim svěřit první důležitý úkol. Dává jim pověření, aby lidem mohli zprostředkovat odpuštění hříchů a tím Boží milosrdenství. Kvůli tomu ale mají nejdřív přijmout Ducha svatého.

Učedníci pak mohli pochopit, že Ježíš od nich neočekává nic, k čemu jim před tím nedá potřebné síly a milosti. Teprve až budou skrze Ducha svatého naplnění mocí z výsosti, budou moci začít plnit své poslání. Podobně chce Ježíš působit i v našem životě. Jeho neodradí žádné naše selhání a slabost, že by s námi kvůli tomu přestal počítat. On nepotřebuje naši dokonalost, ale naši ochotu, odhodlání a rovněž otevřenost pro onu moc z výsosti.

Jeho milosrdný postoj vidíme i ve vztahu k Tomášovi. On přece toho s Ježíšem už tolik prožil a mohl slyšet, čím vším má jeho Mistr projít. Přesto bylo pro Tomáše tak těžké uvěřit, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých. Představte si, že deset vašich nejbližších přátel vám popisuje nejúžasnější zkušenost v životě, kterou právě prožili a vy jim nebudete věřit. Natolik to pro něj bylo neuvěřitelné. Až když Tomáš vzkříšeného Pána viděl na vlastní oči a dotkl se jeho ran, uvěřil a Ježíš to hned využije a říká: „Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili.“

Ježíš Tomáše neodsuzuje za jeho nevěru a nedůvěru. Místo toho ukazuje, jak přistupuje ke všem, kteří s tím mají nějakou obtíž, aby uvěřili. Tohle Tomášovo pochybování bylo nakonec velmi důležité k tomu, aby mohli uvěřit všichni ti, kteří neviděli. Jisté je, že Tomáš by moc rád uvěřil, ale nestačily mu zprávy zprostředkované jeho blízkými. Jestli ale nakonec přece uvěřil, musel k tomu mít ten nejpádnější důvod, a proto se o Tomášovo svědectví může ve své víře opřít každý, kdo se rovněž potýká s pochybnostmi. Jestli Pán Tomášovi poskytl to, co potřeboval, aby uvěřil, poskytne to každému, kdo o to upřímně stojí.

Přesvědčení apoštolů a nakonec i Tomáše, že Ježíš je opravdu Boží Syn, není možné bez toho, že by On skutečně vstal z mrtvých a ukázal se jim. Vidíme zde sílu Božího milosrdenství, protože Bůh chce dát každému šanci, nakolik to jen trošku jde. I ten největší zločinec má možnost dosáhnout odpuštění, pokud o to bude stát.

Šiřitelka důvěry v Boží milosrdenství, sestra Faustyna Kowalské o tom napsala: „V mé duši se probudila tak velká důvěra v milosrdenství Boží, že i kdybych měla na svědomí všechny hříchy světa a hříchy všech lidí, kteří jsou zavrženi, pak bych vůbec nepochybovala o Boží dobrotě, ale bez rozmýšlení bych se vrhla do náruče milosrdenství Božího, která je pro nás vždy otevřená.“ Proto pro osud člověka nejsou nejhorší jeho největší zločiny, ale to, když o milosrdenství a Bohem nabízenou spásu nestojí.

Pokud se ale počítáme k těm, kteří o milosrdenství stojí a dar spásy už od Boha přijali, pak je dobré prosit, abychom silou Božího milosrdenství byli sami proměňováni. Když dokážeme vzájemně být k chybám a slabostem našich bližních milosrdní, pak tím ukazujeme, jak chce sám Bůh působit v našich životech. Jestli ale dochází k tomu, že se ve farnosti někdo s někým nebaví, někdo cítí nepřijetí, a proto se straní, pak to svědčí o tom, že jsme Božímu milosrdenství ještě neuměli dát naplno průchod. Proto si potřebujme vyprošovat u Pána tu milost, aby se naplnilo, co nám radí sám Ježíš: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. ( Lk 6, 36 )

otec Josef