Promluva z 2. neděle v mezidobí

Je církev skutečně svatá?

1 Kor 1, 1 – 3

Dnešní 2. čtení obsahuje pouze úvodní pozdrav 1. listu apoštola Pavla Korinťanům. Přitom už v tom pozdravu je uvedena jedna podstatná věc pro život víry. Svatý Pavel totiž oslovuje členy církevní obce jako ty, kteří jsou povoláni do stavu svatých. Z toho plyne, že každá církevní obec, každé společenství věřících je povoláno ke svatosti. My také každou neděli vyznáváme, že věříme ve svatou církev.

Je ale možné tvrdit, že církev je svatá, když se v ní během dějin vyskytlo tolik špatných věcí? Proto se také najde řada lidí, kteří nějakým způsobem věří v Boha i v Ježíše Krista, ale o spojení s církví nijak nestojí. Myslím ale, že nebude těžké přijít na to, proč tomu tak je. Když se totiž někdo chce dívat na církev přes všechno to, co ji poskvrňuje, tak si dokáže najít dost důvodů k tomu, aby mohl tvrdit, že s takovou společností nechce mít nic do činění.

Který slušný člověk by chtěl mít něco společného s organizací, která vedla křižácké války, vyháněla židy, upalovala kacíře a čarodějnice, která zneužívala svoji moc a i v dnešní době se najdou různé nešvary i skandály. A tak i mnozí věřící, kteří se cítí být součástí církve, si lámou hlavu nad tím, proč Ježíš, který přece tuto církev založil, ji pře něčím tak poskvrňujícím neuchránil.

Přesto to mnoho lidí neodradí v tom, aby se k církvi hlásili. Čím to asi je? Základ je v tom, že všechno poskvrňující nemůže zničit svatost církve, kterou do ní vnáší Pán Ježíš. On, když založil církev, současně dává příslib, že brány pekel ji nepřemohou. To ale neznamená, že síly zla nebudou v církvi vůbec působit. Pán Ježíš totiž církev neochrání před mnohým, co ji poskvrňuje, podobně jako své vlastní tělo neochránil před tolika ranami, které na sebe nechal dopadnout kvůli hříchům celého světa. Tato myšlenka mimo jiné upozorňuje, že nemůžeme chápat církev jenom jako nějakou organizaci. Apoštol Pavel mluví o těch, kteří tvoří společenství církve, jako o těle Kristově.

Církev je tedy živé Kristovo tělo, které je ovšem zraňováno lidskými hříchy. A my všichni, kteří bereme křesťanskou víru za svou, jsme součástí tohoto Ježíšova Těla a máme svůj podíl na tom, kolik těch ran na tom těle je. Když mluvíme o církvi jako o tělu Pána Ježíše, znamená to, že žádný hřích není jen soukromou a osobní věcí jednotlivého člověka. Jako každá rána se bolestivě týká celého těla, tak i každý hřích poskvrňuje celé Kristovo Tělo, tedy církev.

Vnímat ale církev jen tímto pohledem by bylo velmi jednostranné. To by sotva byl důvod, proč by se ke společenství křesťanů hlásily na světě víc jak dvě miliardy lidí. Církev má totiž dva rozměry, božský a lidský. A na církvi je hlavní, co v ní působí a co do ní vnáší Bůh. To je nepoměrně větší a působivější než všechno to, co v církvi způsobí lidská slabost a hříšnost. A máme mít na paměti, že Kristus nepřišel na svět kvůli spravedlivým, ale kvůli hříšníkům, kteří z velké části tvoří jeho církev. Jsou tam jak ti, kteří s jeho pomocí své hříchy přemáhají a jsou tam i ti, kteří to ještě neumí. To, že někdo věří v Boha a působí v církvi, nemusí vždycky znamenat, že opravdu s Bohem žije a že od něj čerpá sílu k dobrému životu. Navíc Boží nepřítel si zřejmě velmi libuje v tom, když se mu třeba mezi duchovní podaří propašovat někoho, kdo církvi vyloženě škodí.

Důsledkem toho je ovšem i to, že do života církve proniká řada vlivů, které nijak nesvědčí o svatosti církve. Navzdory tomu církev je svatá, protože ji Ježíš posvěcuje svojí mocí. Církev je svatá, protože jí Ježíš svěřil prostředky, které mohou posvěcovat náš život. Ale církev tvoří lidé, kteří ještě svatí nejsou. Posvěcující vliv církve se však ukazuje na životě těch, kteří svatosti dosáhli. Právě světci dokázali plně využít prostředky pro život s Kristem, které v církvi našli.

Církev má být také rodina Božích dětí a ta se podobá každé lidské rodině. Žádná, byť dobrá a spořádaná rodina není dokonalá. I když rodiče vytvoří všechny předpoklady pro dobrou výchovu dětí, neznamená to vždycky, že všechny děti také budou hodné a poslušné. Ani vzorní rodiče se nezachovají pokaždé ideálně. A někdy i v kvalitní rodině dojde k vážné krizi. To ale není důvod, aby se rodina zavrhla a pohrdalo se jí. Když nějaké dítě zlobí, tak to nemůže znamenat, že ho ostatní v té rodině nebudou chtít a pošlou ho pryč.  Rodina na pevných základech dokáže všechny pády a krize překonat, když k tomu má potřebné prostředky a předpoklady. Podobně i církev mohla v dějinách překonat mnohé krize a pády, protože i přes slabosti a hříšnost svých členů je ve své podstatě založena na svatosti Boží.

Kdo tedy objevil to, co do církve přináší Ježíš, ten už se nedá odradit ničím, co tam někdy vnáší chybující lidé a co církev poskvrňuje. Na každém z nás ovšem záleží, v jaké míře bude ve společenství církve víc vidět vše, s čím za námi přichází náš Pán a co prospívá dobru a kráse lidského života.

otec Josef