Promluva z 2 neděle po Narození Páně

Co znamená, že si nás Bůh předurčil?

Ef 1, 3-6.15-18

V dnešním druhém čtení je jedna věc, která může být chápána zavádějícím způsobem. Je zde napsáno, že Bůh nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. Vypadá to, jakoby ti, kteří uvěří v Krista, k tomu byli předem určeni a vybráni. Tím by ovšem byla popřena svobodná vůle člověka, kterou nám Bůh dává. V tomto úryvku je ovšem napsáno, že si nás Bůh vyvolil jako své děti už před stvořením světa, takže toto vyvolení se týká každého, koho povolal k životu. Jenže lidé o toto vyvolení být Božími dětmi přišli a proto přichází Ježíš, aby tu možnost života s Bohem obnovil. Není tedy nijak předem určeno, kdo přijme dar spásy a stane se znovu dítětem Božím, a kdo o to přijde.

Někdy ale pro nás zůstává záhadou, proč si někteří lidé najdou cestu k Bohu bez velkých potíží a jiní, ačkoliv se jim toho po stránce víry tolik dostalo, jsou pro život s Kristem stále uzavřeni. Tohoto tématu se dotýká také film podle skutečného příběhu s názvem „Až na věky“. Jedná se tam o hluboce věřícího mladého muže Michaela, který onemocněl leukémií. Všichni věřící v jeho rodině a mezi přáteli se modlili za jeho uzdravení. Michael miloval jednu dívku, kterou si chtěl vzít, a oba se s velkou důvěrou obraceli k Bohu s nadějí, že jim pomůže.

V nemocnici se Michale setkal s pacientem, černochem a snažil se mu dodat naději tím, že mu vyprávěl o víře v Boha a četl mu z Bible některé vybrané úryvky. Ukázalo se, že tento muž to sice zná, ale nějaká obtížná situace v životě ho v tomto směru zatvrdila. Naopak se snažil Michaelovi jeho víru zpochybnit. Přesto se během společného pobytu v nemocnici oba spřátelili, i když během výměny svých názoru si každý trval dál na svém.

Michael navzdory svému těžkému onemocnění neustále hýřil optimismem a dobrou náladou, protože k tomu čerpal sílu ze své víry. Pak se stalo, že se jeho stav zlepšil, mohl se vrátit domů a se svou snoubenkou začal plánovat svatbu. Jenže to netrvalo dlouho a ukázalo se, že zlepšení bylo jen přechodné. Tehdy Michael začal podléhat zoufalství a začal křičet na Boha, aby mu odpověděl, proč se to děje. To nahrálo jeho nevěřícímu příteli, který to náhodou slyšel a řekl mu, že to má marné, že tam shora žádnou odpověď nedostane. Michael i všichni blízcí se nakonec museli vyrovnat s tím, že nemoc poražena nebude.

Michael se sice ještě stihl oženit, ale brzy nato zemřel. Přitom si ale mnozí uvědomili, jaké světlo víry a naděje do jejich života stihl přinést. Například jeho bratr měl sklony k sebevraždě, které díky Michaelovi překonal. Nakonec tu sílu víry musel uznat i jeho nevěřící přítel. Dostal totiž od Michaela dopis na rozloučenu. Ten mu napsal, že Bůh dává odpovědi. On totiž dostal od Boha odpověď, protože mu poslal přítele, který mu byl nablízku a i jako nevěřící mu dokázal být oporou. Ve filmu už nebylo nic o tom, jestli nevěřící přítel změnil názor, ale je vidět, že Bůh ve svých plánech často počítá i s těmi, kdo jsou nevěřící.

Takový člověk totiž může celý život odmítat nějaký zkreslený a pokřivený obraz o Bohu a jeho království a nemusí se podařit přes nejlepší vůli, aby to začal vidět správně. Pak ten člověk ve skutečnosti neodmítá pravého Boha, ale pouze pokřivenou představu o něm. Ovšem díky opravdovému a věrohodnému svědectví třeba věřícího přítele může být připravený na dar spásy, až jednou uvidí Boha v pravém světle. Proto si nemusíme zoufat, když se nám třeba pro obrácení některých našich blízkých nedaří nic udělat. To je věc Boží a on nejlépe ví, co kdy má v tomto směru v životě člověka nastat. Naše hlavní zodpovědnost není obrácení druhých, ale naše vlastní stále hluší obrácení a posvěcování našeho života. Pak můžeme s důvěrou nechat na Pánu Bohu, jak si ten posvěcující vliv použije i ve prospěch druhého člověka.

otec Josef