Promluva z 2. neděle adventní

Ježíš nás křtí Duchem svatým

Mk 1,1 – 8

S adventní dobou je každý rok úzce spojena postava Jana Křtitele. Dnešní evangelium ukazuje, proč se mu začalo říkat Křtitel. Do té doby židé používali při některých příležitostech rituální očišťování, na což měli speciální nádrže s vodou, do kterých se ponořovali. Jan svým křtem dal tomuto očišťování nový význam a právě v souvislosti s ponořením do vody Jordánu se začíná mluvit o křtu. Ten, kdo se nechal od Jana pokřtít, tím vyjádřil, že mu nejde jen o splnění obřadních předpisů, ale že skrze očištění che skutečně změnit svůj život.

Jakmile potom k Jordánu přichází sám Ježíš, Jan ohledně svého křtu dodává velmi důležitou věc, když říká: Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým. Pán Ježíš totiž dává křtu ještě hlubší význam. Skrze Janův křest mohli lidé pouze vyjádřit přání začít nový život, ale teprve Duch svatý může člověka k novému životu skutečně přivést. Zajímavé je, že ve 20. století se v některých církvích díky letničnímu hnutí začalo rozlišovat, který křesťan je a který není pokřtěn Duchem svatým.

Toto rozlišování často nemuselo být přesné nebo správné, ale je dobré si uvědomit, proč k tomu vůbec došlo. Díky tomu můžeme pochopit, jaký je rozdíl mezi křtem Janovým a Ježíšovým. Samozřejmě v katolické církvi věříme, že když někdo přijme křest, je rovnou pokřtěn vodou i Duchem svatým. Jenže na každém člověku pak záleží, jestli účinek křtu zůstane jenom na té rovině polití vodou a na tom přání, aby bylo třeba malé dítě pokřtěno, anebo jestli se také otevřeme pro působení Ducha svatého. No a právě taková zkušenost, kdy se v dospělosti křesťan nechá naplnit Duchem svatým, se začala nazývat křest Duchem svatým.

Nejde tedy o žádný nový nebo další křest, ale o to, že se člověk otevře pro působení Ducha svatého natolik, že se tím začne měnit jeho život. Může to být spojeno s nějakým citelným dotekem Božím. Mnozí tuto zkušenost mají spojenou se svým obrácením, což se netýká jen těch, kdo nebyli k víře vedeni, ale i věřících od malička. Dokud se někdo drží od malička víry v Krista jen formálně, jeho život se nemusí nijak lišit od těch bez víry. Pak ani působení Ducha svatého v jeho životě není nijak znatelné.

Proto je dobré si porovnat, jak je to v našem křesťanském životě s otevřeností pro působení Ducha svatého. Můžeme si udělat určitý přehled o tom, jakou proměnu v životě křesťana naplnění Ducem svatým obvykle působí a srovnat si to se svým vlastním životem.

Myslím, že na prvním místě nás Duch svatý vede k osobnímu vztahu k Bohu, k touze více ho znát jako milujícího Otce. Dále k tomu, že v Pánu Ježíši objevujeme víc než nejlepšího přítele. Bez Ducha svatého ale může křesťan vnímat Boha jen jako nějakou náboženskou autoritu, které se musí podřizovat, aby s ním mohl být zadobře.

Bez Ducha svatého jsou i naše modlitby bezduché. Jsou to jenom básničky, pomocí kterých se někteří věřící chtějí pojistit, že si plní, co se od nich žádá. Jenže Duch svatý nám umožňuje, aby modlitba byla skutečným důvěrným hovorem s Bohem, při kterém nejen něco říkáme, ale také mu nasloucháme. Podobně je to se mší svatou. Dokud nás Duch svatý neuvede do toho velkého duchovního bohatství, které zde máme k dispozici, je to tu nuda, zívačka, čas prožitý bez nějakého většího smyslu. Proto máme křesťany, kteří se považují za věřící, ale do kostela nejdou, protože k tomu nenašli důvod. Jenomže o nic lépe na tom nejsou věřící, kteří sem sice chodí, ale nic si odtud neodnáší. Jen si formálně plní 3. přikázání. O skutečném posvěcení ale nemůže být řeč, jestli se slavení eucharistie nijak nepromítne do našeho života. Duch svatý nás přitom chce při mši svaté vést k tomu, že ve společenství s ostatními věřícími toužíme chválit a oslavovat našeho Pána, že se chceme sytit jak Božím slovem, tak svatým přijímáním. Současně v nás působí odhodlání připojit svůj hlas, aby v církvi rostla síla modlitby. Díky tomu si pak z kostela odnášíme živého Krista do běžného všedního života.  Bez Ducha svatého si ale neodnášíme nic.

Další znak působení Ducha svatého můžeme vidět pomocí Bible, kterou máme doma. Pokud někdo doma Bibli nemá, pak je asi škoda mu něco říkat o Duchu svatém. Když ale doma Bibli máme, pak se působení Ducha svatého pozná i podle toho, jak je Bible opotřebovaná, jak jsou její desky a listy ohmatané. Jestli ale má jen své čestné místo v knihovně a září novotou, pak to asi nesvědčí o naší touze sytit se Božím slovem. Naplnění Duchem svatým se ale projevuje tím, že chceme vědět co nejvíc o tom, jak se Bůh v dějinách projevuje, co všechno kvůli nám vykonal, co všechno je možné se o něm dovědět, a to máme v Písmu svatém k dispozici.

Často se také člověk nechce kvůli své víře někde před lidmi znemožnit, zachovat se nějak neobvykle, nebo na sebe tímto způsobem upozorňovat. Ale člověk plný Ducha naopak touží na Krista upozornit a klidně se kvůli tomu nechá i znemožnit.

Pak se pochopitelně Duch svatý projevuje celou řadou třeba i mimořádných darů a charizmat, ale toto jsou asi takové základní projevy toho, že jsme pokřtěni nejen vodou, ale i Duchem svatým. Pokud vidíš, že ve tvém životě to tak není, je to výzva začít volat k Bohu, aby s tím něco udělal. Ty sám s tím nic neuděláš, ale může to udělat Duch svatý, pokud uvidí, že o to stojíš a chceš, aby tě naplňoval a provázel.

o. Josef