Promluva z 2. neděle adventní

Jak vnímáme touhu po spáse?

Flp 1,4-6.8-11; Lk 3, 1 – 6

Máme za sebou první adventní týden, a pokud jsme si zatím nedali nějaké předsevzetí na dobré prožití této doby nebo o tom aspoň neuvažovali, pak je nejvyšší čas. K tomu se právě hodí i téma, které nám nabízí tato 2. neděle adventní. Zaujalo mě, co napsal apoštol Pavel Filipanům, v jehož listě jsme mimo jiné slyšeli: Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše.

Co si pod takovou touhou můžeme prakticky představit? Co to znamená toužit po někom láskou Ježíšovou? Pavel tento list psal zřejmě z vězení křesťanům ve Filipech, které si zvlášť oblíbil. Byli zde lidé, kteří nejen přijali víru v Krista, ale také toto poselství spásy dál horlivě šířili. Za to je také Pavel chválí, že mu od prvního dne pomáhali v rozšiřování evangelia. Z jeho listu tedy vyplývá, jak by rád opět s těmito věřícími sdílel společenství a mohl s nimi prožívat radosti i těžkosti, které patří k šíření víry a růstu křesťanské obce.

Je přirozené, že pokud se někde daří rozvíjet život církve a zdravé křesťanské společenství, pak je každý aspoň trochu horlivější věřící rád, když může být u toho. To také zřejmě Pavla přitahovalo k Filipanům a těšilo ho, že obec, kde jako apoštol působil, pokračuje v jeho díle. Tím lze taky vysvětlit jeho touhu, která vychází z Kristovy lásky. Ježíšova láska přece přináší lidem spásu, a jakmile člověk uvěří v Boží lásku a zakouší ji, pochopitelně touží jak po spáse vlastní, tak po spáse ostatních. Proto také odhodlání přinášet druhým evangelium je jasným znamením, že ti lidé už jsou také zasaženi Boží láskou. Současně je touha po Bohu spojena i s touhou po společenství s těmi, kdo jsou rovněž Boží láskou zasaženi a vedeni.

Takovou touhu v sobě potřebujeme probouzet. Je to touha po společenství, ve kterém Bůh působí a naplňuje se jeho plán spásy. Tuto touhu po nás a naší spáse má v sobě především sám Ježíš. A jedině z této jeho touhy se může zrodit i naše touha, aby se spása šířila k dalším lidem.

Jenže dokud nepoznám Ježíše tak, abych pocítil velikost jeho lásky a jeho zájem o mě osobně, těžko tomu budu schopen porozumět. Touhu být zachráněni a spaseni můžeme mít jen vůči takovému zachránci, kterého dobře známe a jsme si jisti jeho láskou. Jenže to, že nás Bůh miluje jako své děti, ještě neznamená, že tu lásku každý pochopí a přijme.

Něco o tom naznačuje jeden příběh z Chicaga, který jsem kdysi četl. V jedné škole vznikl požár a 36 žáků zůstalo uvězněno ve třídě, protože schody byly v dýmu a plamenech a únikové cesty byly nedostupné. Všechny děti se tísnily u oken a hasiči ještě nedorazili. Tu se objevil u školy muž jménem Mark Spenser a křičel na děti, aby rozbily okna. Mark byl urostlý a silný a vzbuzoval důvěru. Když na děti zakřičel: „Skákejte, já vás budu chytat“, někteří hned poslechli. Postupně začali všichni vyskakovat z hořící budovy a Mark je všechny chytil.

Nakonec byli všichni zachráněni, kromě malého Majka. Díval se dolů a nemohl se rozhodnout ke skoku. Mark na něj křičel: „Skoč, nic se ti nestane. Já tě chytím.“ Také paní učitelka volala: „Majku, skoč.“ Nakonec všechny děti volaly: „My jsme to zvládli. Ty to taky zvládneš.“ Jenže chlapec byl jako strachem přikovaný. Už se nikdo nedoví, co se stalo, co Majkovi bránilo. Jak to, že strach byl silnější než touha po záchraně? Nemohl to pochopit ani jeho otec, což byl onen muž jménem Mark Spenser. I když byl milujícím otcem, dal Majkovi vše potřebné, hrával si s ním, syn ho v rozhodující chvíli nebyl schopen poslechnout a důvěřovat mu, což mělo za následek tragický konec.

Někoho milovat neznamená automaticky, že on také bude tu lásku s důvěrou vnímat a přijímat. Podobně jako s nedůvěrou Majka vůči otci je to i s mnoha lidmi vůči Bohu. Nedůvěřují, že z jakékoliv moci zla, závislosti a svázanosti mohou být spolehlivě zachráněni právě naším Spasitelem.

Kolik lidí bere všechny možné projevy Boží péče a dobroty ohledně zajištění našeho života jako samozřejmost. Jenže když podmínky pro svůj život berou automaticky, že to vše je samo sebou, pak ani nechápou, proč by se měli zajímat o Boha, důvěřovat mu a očekávat od něj záchranu. Proto ani nereagují na jakékoliv výzvy k obrácení a pokání. Jenže jedině tato cesta vede ke skutečné záchraně. V dnešním evangeliu to potvrzuje Jan Křtitel, kterého také zcela ovládla touha po spáse, o které ohlašoval, že již přichází a proto je třeba se obrátit a změnit život. Pro tuto svoji touhu neváhal vyjít s tímto poselstvím za lidmi k Jordánu. Na úvod zaznělo několik dějepisných a zeměpisných údajů nejspíš proto, aby evangelista Lukáš zdůraznil věrohodnost události, kterou zde popisuje. Ještě důležitější ale je, aby i náš život ve spojení s Kristem byl dostatečně věrohodný. Myslím si ale, že ta věrohodnost se bez opravdové touhy po Bohu neobejde.

My se často kolem sebe setkáváme s nezájmem o víru, vždycky se najdou lidé, kteří na toto poselství čekají, i když to nemají takto zformulované. Jaká je tedy ta naše touha přinášet jim poselství o spáse? Nakolik mohl už Ježíš přijít do blízkosti našeho srdce, aby v nás tuto touhu probudil? To jsou otázky, které úzce souvisí s prožíváním této doby adventní. Je jasné, že pokud tvoje touha po spáse bližních není ještě nějak zřetelná, pak Spasitel Ježíš teprve čeká na tu chvíli, kdy bude moci více se ti přiblížit a tu svoji touhu předat i do tvého srdce.

otec Josef