Promluva z 2.neděle adventní

Připravte cestu Pánu

Mk 1,1 – 8

Druhá neděle adventní nám už citelně připomíná, že přípravu na vánoce je třeba začít brát vážně. Jenže všechna ta snaha a úsilí, aby při vánoční atmosféře naprosto nic nechybělo, může skrývat nebezpečí, že přejdeme bez povšimnutí, k jaké přípravě nás vybízí samotné Boží slovo. Položme si proto ruku na srdce: Co je pro nás opravdu přednější? To, jak budou na vánoce připraveny naše domovy, nebo jestli dobře připravený domov najde Pán Ježíš i v našich srdcích? Nakolik myslíme na to, že náš Pán se chce cítit jako doma hlavně v naší blízkosti. V tom směru si tedy můžeme porovnat, kolik času a pozornosti věnujeme jedné a kolik té druhé přípravě.

Problém je v tom, jak snadno člověk podlehne dojmu, že takové ty viditelné věci, jako je úklid, pořádek, pečení, stromeček, výzdoba a dárky, jsou prostě přednější, takže ty věci duchovního života, které tolik vidět není, ty můžeme nechat stranou. Jenže skutečně důležité je právě to, co je kolikrát pro fyzický zrak neviditelné. Proto nás adventní doba vybízí, abychom připravili cestu Pánu, a díky tomu nepromarnili příležitosti k novému setkání s Bohem. Jestliže totiž Ježíš už jednou přišel na svět, aby se stal člověkem, přichází stále znovu ke každému z nás, aby se stal součástí našeho života.

Když už tedy dospějeme k rozhodnutí připravit tu cestu Pánu do našeho srdce, opravdu to nepůjde bez toho, že všechna lákadla světa, starosti a shon alespoň občas přestaneme vnímat. Když tehdy lidé chtěli slyšet Jana Křtitele, museli se také odpoutat od svých běžných starostí a vypravit se za ním na poušť. Těžko bych ale mohl někomu radit, aby teď před vánocemi odešel na skutečnou poušť, i když by to asi mnohým prospělo. Prakticky by sice bylo velmi obtížné nechat všechny předvánoční starosti plavat, ale na druhou stranu by velkou chybou bylo nechat plavat duchovní přípravu na svátky Ježíšova příchodu. Důležité je k tomu pouze odhodlání něco se sebou dělat.

Pro posluchače Jana Křtitele to rozhodnutí obnášelo odejít za ním na poušť, pro nás to zase může znamenat třeba nezapínat televizi, internet, sednout si s rodinou k adventnímu věnci a povídat si s dětmi o něčem pěkném. Přečíst si společně něco z Písma svatého a pomodlit se. Tím vším připravujeme cestu Pánu do našich domovů. A také je někdy dobré zůstat sám s Bohem, aby člověk v tichu mohl lépe přemýšlet, v čem konkrétně by sám mohl tu cestu Páně připravit a vyrovnat.

Zvláštní místo v adventní přípravě má také ochota vypravit se brzy ráno na roráty. Připravit cestu Pánu totiž obnáší ochotu opustit všechno, co Bohu ubírá místo. A věřím, že když se dokážeme v něčem důkladněji překonat, buď brzy vstát na roráty, nebo cokoliv jiného, přijít na adoraci či k osobní modlitbě za Kristem před jeho svatostánek, Pán Ježíš to určitě dokáže velmi dobře využít ve prospěch naší duše.

Jenom jde o to umět aspoň chvíli nechat stranou to, co chci zvládnout já, a dovolit Bohu, aby se mnou zvládl udělat to, co chce On. Někdy nám ale velmi dlouho trvá, než přijdeme na to, co to je. Dokud se ale nesnažíme, aby Ježíšovo poselství více formovalo naše svědomí, dokud se mu nesnažíme pozorně v tichu naslouchat, tak na to přirozeně nepřijdeme.

Jen tak se uskutečňuje skutečné obrácení, když je provázeno poznáním vlastních hříchů, slabostí a propojené s pokáním. Samozřejmě, že když někdo zpytuje své svědomí jen proto, aby měl zpovědníkovi před vánocemi co říct, asi k tomu nějaké důkladnější ztišení a rozjímání nepotřebuje. Jestli ale chceme připravit cestu Pánu a přiblížit se mu, tak se to bez důkladného zpytování svědomí neobejde. Proto je velmi vhodné zvlášť v takové době, jako je advent, najít si čas na osobní modlitbu, kde nejsme ničím rušeni.

Nepromarněme, proto, bratři a sestry, průběh adventní doby a věnujme pozornost tomu, k čemu už před Kristem vyzýval Jan Křtitel. Jedině posílení naší touhy připravit cestu Pánu se může promítnout i do proměny našeho života. A i kdyby šlo jen o malý krůček blíž ke Kristu, je to to nejlepší, co můžeme pro oslavu jeho příchodu udělat.

otec Josef