Promluva z 19. neděle v mezidobí

Je pro mne Ježíš pokrmem z nebe?

1 Král 19, 4 – 8; Jan 6, 41 – 51

V 1. čtení jsme slyšeli o cestě proroka Eliáše pouští a o tom, jak vysílen zůstal ležet, než mu anděl přinesl pokrm, aby se posílil. Podívejme se, co tomu předcházelo. On je v situaci, kdy prchá před královnou Jezabel. To proto, že se dokázal postavit sám proti 450 baalovým prorokům, kteří sloužili královně. On i tito falešní proroci přinesli jako oběť poraženého býka a každý vzýval svého Boha, aby tuto oběť ohněm pozřel. Zatímco falešní proroci vzývali svého Baala marně, Eliáš s velikou důvěrou vzýval svého Boha a také zakusil mimořádnou Boží moc, když jeho oběť sama vzplála. Díky tomu pochybující lid Izraele opět začal uctívat pravého Boha.

Jenže kvůli porážce baalových proroků královna Jezabel usiluje o Eliášův život. On sice před tím zvítězil nad 450 falešnými proroky, ale přesto nyní zakouší, jak je slabý. To jeho vítězství nebylo výsledkem jeho síly, ale dílem Božím a po velkém úspěchu se cítí být opět velmi snadno zranitelný. Muž, který obstál v tak těžké zkoušce, nyní utíká před královnou a nakonec říká: Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život. Vidíme, že Eliáš, který byl významným Božím služebníkem, byl přesto jen slabým člověkem. Tehdy mu Bůh posílá pokrm z nebe a Eliáš se v síle tohoto pokrmu vydal na pouť dlouhou 40 dní a 40 nocí.

Dokud postrádal tento pokrm boží, ušel asi den cesty a skončil, přál si umřít. V síle Božích darů však byl schopen jít víc jak měsíc, až došel k cíli k Boží hoře Chorebu. Podobně i my můžeme chodit po těch našich životních cestách buď jen díky svým přirozeným silám a tělesným schopnostem, anebo v síle a moci Boží. Eliáš nám ukazuje, že čím pokorněji si člověk přizná svoji slabost, tím více může být obdarován. Křesťané mají pochopit, že nemohou žít jen z vlastních sil, ale z darů, které poskytuje Bůh.

V dnešním evangeliu slyšíme, jak Ježíš o sobě prohlašuje: „Já jsem ten chléb živý, který sestupuje z nebe; kdo jí z tohoto chleba, bude žít navěky. Jenže nám to někdy tak dlouho trvá, než pochopíme, že si z vlastních sil nevystačíme a že naší silou chce být Kristus. A tak se mnozí ochuzují o tuto sílu duchovních darů.

Dokud totiž v účasti na bohoslužbách a ve svátostech vidíme jen pouhé úkony zbožnosti bez nalezení životodárného zdroje, něco jako povinnost, čím učiníme zadost náboženským zvyklostem, je to uboze málo. Myslím, že se nelze divit například některým mladým lidem, když chtějí být upřímní v tom, co prožívají, že po období dětství přestanou například přistupovat ke svatému přijímání nebo chodit do kostela. Pokud se jim dostalo pouze takového pohledu na věc, jak jsem to teď popsal, tak je přirozené, že se v nich objeví nechuť dělat něco jen proto, že se to má, když v tom nevidí smysl. Ono pak může být i dobře, když někteří věřící opustí praxi přistupovat ke svátostem jen formálně, aby se neřeklo. Tím je totiž dána možnost, že se k tomu vrátí tehdy, až už budou vědět, co nám vlastně Bůh nabízí, a že stojí za to být u toho, kde nám Kristus nabízí sám sebe ve svém slově a ve svátostech.

Teprve, když aspoň trochu objevíme, jak vzácné dary nám Ježíš nabízí, mohou pro nás tyto různé úkony křesťanského života taky něco znamenat. Několikrát už jsem slyšel od nekatolických věřících, že jim připadá katolická mše příliš obřadní a formální. To u nich že jsou shromáždění daleko víc rodinná, spontánní a srdečná. Šlo však většinou o odloučená společenství křesťanů, kteří se dali dohromady, protože sice chtěli křesťanství prožívat naplno, ale stranou od všech, kdo nesdíleli všechny jejich myšlenky a nadšení. Ono není těžké radovat se z víry ve vybrané společnosti nadšených křesťanů a vyjadřovat to spontánním jásotem, zpěvem a modlitbami.

Jenže pro katolickou víru není nejpřednější, jaké emoce zrovna prožíváme. Daleko podstatnější je brát vážně skrytou Ježíšovu přítomnost v eucharistii a z něj čerpat pravou radost a životní elán. Když někomu v takovém elitářském společenství emoce vymizí, moc toho nezbude, co by člověka obohacovalo. Jakmile však ve mši svaté nacházíme živého Ježíše, není už tak rozhodující, nakolik se bohoslužba povede po té čistě lidské emotivní stránce a nakolik to působí na naše smysly a city. Když se u odloučených bratrů nepovede bohoslužba slova, tak z toho setkání nezbude téměř nic. Když se však při mši knězi nepovede promluva při bohoslužbě slova, bohoslužba oběti, ta se povede vždycky, protože je to Ježíšova oběť. I když by kněz Boží slovo předkládal lidem kdovíjak špatným způsobem, Ježíš při bohoslužbě oběti nám bude k dispozici vždycky naprosto spolehlivě.

A i když někoho životní okolnosti přivedly do situace, že nemá přístup ke svatému přijímání, už to, že chce být při tom, kde se nám Kristus takto nabízí, je pro život víry velmi důležité. Kéž se tedy pro nás Ježíš stále víc stává skutečným zdrojem síly, radosti i útěchy a vůbec veškerého dobra, které potřebujeme, abychom svůj křesťanský život co nejlépe naplnili.

o. Josef