Promluva z 18. neděle v mezidobí

Zjevuje Bůh svou slávu i dnes?

Mt 17, 1 – 9

Minulou neděli jsem tu říkal, jakým je pro nás tajemstvím, proč se někoho Bůh zvláštním způsobem dotkne a přitáhne si ho a mnoho jiných je ve své víře odkázáno jen na běžnou náboženskou výchovu a obvyklé zkušenosti života. Také dnešní svátek Ježíšova proměnění na hoře Tábor se týká toho, že třem učedníkům se dostalo mimořádné zkušenosti, kdy zakoušeli nebeskou slávu, která se jim ukázala při Ježíšově proměnění. Těžko říct, proč to Ježíš umožnil právě Petrovi, Jakubovi a Janovi a ne všem ostatním apoštolům. Každopádně ale v evangeliu nacházíme větu, že komu bylo více dáno, od toho bude více požadováno.

Jestli Ježíš při svém proměnění těmto učedníkům zvláštním způsobem zjevil svoji nebeskou slávu, pak od nich také očekával, že i v jejich životě bude Bůh zvláštním způsobem oslaven. A víme, že Jakub oslavil Boha jako první z apoštolů mučednickou smrtí, když ho král Herodes nechal v Jeruzalémě popravit. Petr zase sloužil Božím plánům jako hlavní pastýř v čele církve a Jan jedinečným způsobem vykreslil Boží slávu ve svém evangeliu.

Je jasné, že nemůžeme chtít vidět do všech Božích plánů a rozumět tomu, proč si někoho vybere ke zvláštním úkolům. Je ale pochopitelné, že před tím mu dá zakusit nějakou zvláštní milost. Každopádně je v životě církve jasně vidět, jak často nejdřív Bůh zapůsobí nějakým zvláštním projevem v životě určitého člověka a ten se pak intenzívně zapojí do poslání církve.

Toto dnešní téma mi připomnělo knížku, kterou jsem četl před pár lety. Je o tom, jakými zvláštními cestami si Bůh vedl jednoho muslima k mimořádné službě v křesťanské církvi. Autor se jmenuje Tajsir Saada a kniha „Sloužil jsem Arafatovi“. Je to poutavé svědectví o Palestinci, který byl od malička vychováván v nenávisti zejména vůči židům, ale i křesťanům. On už v 17 letech utekl z domu v Saudské Arábii a stal členem Fatahu, tedy ozbrojených složek Jásira Arafata. Koncem 60. let se účastnil bojů proti Izraeli a jako osvědčený bojovník se stal osobním Arafatovým řidičem.

Když se po několika letech vrátil domů, jeho vlivný otec na úřadech zařídil zabavení synova pasu, aby se nemohl do Fatahu vrátit. Tajsir se ovšem často dopouštěl výtržnictví a neustále měl konflikty s policií. Když se nemohl vrátit k ozbrojeným složkám, chtěl aspoň odejít někam do ciziny a tak v r. 1973 odcestoval do Ameriky. Zde se často setkával jak s židy, tak s křesťany a pomaličku se hrany jeho nenávisti začaly obrušovat. Asi po 20 letech se stalo, že jeden jeho americký přítel se během krátké doby velmi změnil a důvodem toho bylo přijetí víry v Krista.

Tajsir na svého přítel naléhal, aby mu prozradil, kde se v něm teď bere takový nezvyklý pokoj, zvláštní vyrovnanost a životní optimismus. Ten ho tedy vzal k sobě domů a ukázal mu Bibli. Tajsir se vyděsil, protože věděl, že jako muslim se takové knihy nesmí ani dotknout. Přítel ale Bibli otevřel a přečetl verš: Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. V tu chvíli se Tajsir roztřásl a zalilo ho světlo, kvůli němuž padl na kolena. Z toho světla uslyšel slova: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ A on pochopil, že to k němu mluví sám Ježíš.

Kniha pak popisuje, jak se z muslima stal křesťan a jaký zcela nový obsah dostal jeho život. Své povolání začal objevovat v úsilí o smíření mezi židy a muslimy. Postupně navazoval kontakty s mnoha dalšími bývalými muslimy, kteří přijali křesťanskou víru, a zakládal různé charitativní organizace pro muslimy v arabských zemích. V roce 2006 se s jednou takovou organizací usídlil v pásmu Gazy, kde žije Palestinská komunita v hodně složitých podmínkách. Tajsir při té příležitosti píše o zajímavé zkušenosti. I když jsou zde i jinde muslimové intenzivně chráněni před křesťanskými vlivy, stejně všude potkával lidi, kteří přijali víru v Krista. Nikdo z nich přitom neměl možnost projít např. výuku náboženství nebo že by se mu věnovala nějaká křesťanská komunita. Všichni mluvili o tom, že se jim sám Ježíš ukázal ve snu nebo jiným mimořádným způsobem. A jedině díky tomu pak někteří muslimové přijímají víru v Krista i tam, kde se křesťanská víra nesmí šířit pod nejpřísnějšími tresty.

Nevíme, proč si Bůh vybere jednoho z tisíců, kterému dá takovou zvláštní milost, ale každopádně je tato skutečnost důvodem k naději. Ježíš evidentně i dnes zjevuje svoji slávu tak, jako ji zjevil těm třem učedníkům na hoře Tábor.

otec Josef