Promluva z 18. neděle v mezidobí

Co znamená: „Nebýt jako pohané“?

Ef 4,17.20-24

V druhém čtení jsme dnes slyšeli, s jakou naléhavostí apoštol Pavel píše Efezanům: „Zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané!“ Co je vlastně v tom životě pohanů špatné a co mají křesťané změnit? Toho se týká další Pavlova věta: „V Ježíšovi máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy.“ Za pohany jsou tedy považováni lidé, kteří se honí za tím, co jim přináší potěšení a rozkoš, jenže to je cesta, která vede do zkázy.

Kdysi jsem ale slyšel takový názor, že nebe, to je něco jako nekonečné zakoušení rozkoše. Pokud by někomu taková charakteristika úplně neseděla, v každém případě samo Písmo svaté mluví o nekončící radosti a blaženosti. Jestli totiž nějaká rozkoš navozuje pocit štěstí, pak to může být jako obrazné přirovnání celkem použitelné.

Jenže co s tím, když sv. Pavel před touhou po rozkoších varuje a považuje to za cestu do zkázy? Je to tak, že věčná radost je dostupná jen pro toho, který se na zemi zříká všeho, co mu působí potěšení? To se pochopitelně ani mnohým věřícím moc nezamlouvá. Proto je pro naši víru velmi důležité umět rozlišit, kdy je nějaké potěšení hříchem a kdy není.

Myslím, že je velice zřetelné, jak se novodobé pohanství kriticky staví k mnoha zásadám, které během staletí pronikly do společnosti právě díky křesťanské víře. Takový pohanský přístup k životu hledá jeho smysl právě v tom, jak si v co největší míře užívat různá potěšení. A to, co nauka církve považuje za hřích, se dá různě omluvit nebo zlehčit, aby člověk nemusel cítit vinu za to, čeho si chce právě užívat.

Když se tak chovají nevěřící, kteří nemají hlubší smysl života, pak se není čemu divit, ale mnohem smutnější je, když se tomu přizpůsobují i věřící. Lidé pak podléhají iluzi, že skutečné štěstí dosáhnou, když co nejvíc uspokojí všechny své smysly a pudy. Každopádně to tvrdí všechny možné reklamy. Člověk by měl okusit všechny možné pochoutky, na prádlo mít nejvoňavější prášek, sledovat filmy v nejlepší kvalitě, na elektronické hry mít nejkvalitnější techniku a vůbec mít dostupných co nejvíc druhů zábavy. Najdou se také sexuologové, kteří tvrdí, že nevěra je něco normálního a přirozeného, aby ti, kdo kromě manželky mají i milenku, nemuseli mít žádné výčitky.

Někteří věřící pak podléhají dojmu, že si dopřávají jen to, co je v dnešním světě běžné, jenže přitom zapomněli, kudy vede cesta do Božího království. Proti takové touze v ničem se neomezovat nakolik to jen jde, stojí Ježíšova radikální výzva. On učí, že plnost života najde ten, kdo se dokáže všeho vzdát pro Boží království. Pro většinu věřících to nemusí nutně znamenat, že mají pohrdnout vším, co nám působí potěšení. K tomu mají blízko asi jen ty nejpřísnější řehole.

Jde ale o to, abychom v potěšení, které nám svět nabízí, nehledali náplň a smysl života. Ten je totiž jedině v Bohu. V tom pak hlavní roli hraje, aby se křesťan nesnížil k tomu, že si nějaký hřích bude omlouvat, jakoby to hřích nebyl. Poctivé je přiznat si, když je člověk slabý a nedokáže být v tom či onom důsledný. Uznat, že nedokáže odolat tomu, co je pro něj lákavé. A pak je uzdravující, když je to spojeno s pocitem viny, ve kterém člověk hledá odpuštění a posilu vůči pokušení. Když ale nechceme, aby na nás doléhal pocit viny, hledáme, jak si všechno omluvit a hřích zlehčit, a to pak je ona cesta do záhuby.

V bývalé farnosti jsem se setkal s případem, kdy se jedna žena divila, jak to, že nemůže dostat rozhřešení a jít k přijímání, protože žila ve svazku bez svatby. Tvrdila, že její známá kdesi v Čechách je na tom podobně, a kněz jí rozhřešení dal. Bohužel i mezi kněžími se najdou ti, kteří zlehčují míru hříchu. Když dva věřící lidé podlehnou duchu dnešní pohanské doby a žijí spolu bez závazků, pak je poctivé a pravdivé umět si přiznat, že to neodpovídá životu v duchu evangelia. Mají uznat, že takový způsob soužití je překážkou k tomu, aby mohli dostat rozřešení a přistupovat k přijímání. A to je pak může postupně směřovat k tomu, aby stáli o svazek Bohem požehnaný.

Apoštol Pavel nás nakonec vybízí: „Oblečte člověka nového, který je stvořen podle vzoru Božího jako skutečně spravedlivý a svatý.“ Mnozí si ale hledají své vzory jinde než u Krista. A tak se místo Bohu přizpůsobují tomuto světu. Často mají pocit, že náboženství a víra je okrádají o potěšení, které mohou z života mít. Jenže největší radost a potěšení člověku může přinést jen to, na čem nijak nelpí, za čím se nehoní, čím není ovládán a vnitřně se toho dokáže vzdát. A když za těchto podmínek je nějaké potěšení vnitřně čistým způsobem k dispozici, činí to život krásným. Bůh nás tedy nechce okrádat o radosti ze života, ale chce nás naučit, jak máme k životu správně přistupovat. Když se naučíme ovládat své touhy po všem, co nám přináší chvilkové potěšení a radost, budeme dobře připraveni užívat si jednou věčnou radost a štěstí.

o. Josef