Promluva z 17. neděle v mezidobí

Jak najít poklad?

Mt 13, 44 – 52

Ježíš v dnešním evangeliu přirovnává Boží království k vzácné perle nebo k pokladu ukrytému v poli. V dobách, kdy nebyly banky a spořitelny, se stávalo, že si třeba majitel nějakého bohatství při hrozícím nebezpečí zakopal své jmění na místě, o kterém nikdo nevěděl. Když takový člověk zemřel, aniž by stačil někomu o své skrýši povědět, zůstal poklad v zemi, dokud ho někdo náhodou neobjevil.

A tohoto příkladu lze použít k vysvětlení, jak se také duchovní hodnoty života stanou něčím jako poklad nebo vzácná perla. Zemědělec, který obdělává pole, se touto svojí prací živí s tím, že někdy to jde lépe, někdy hůře. Jednoho dne se pak stane, že na svém poli najde poklad. Něco, co nečekal, s čím nepočítal a co teď může zcela změnit jeho život.

Podobně i v životě víry se snaží praktikující věřící dobře uplatňovat zásady křesťanského života. Pravidelně se modlí, přijímá svátostí, žije v duchu evangelia a někdy mu to jde líp, někdy hůř. Pak ale jednou prožije například při modlitbě takovou zkušenost, s jakou nepočítal. Nebo v nějaké situaci mimořádným způsobem pocítí Boží působení. Nevšedním způsobem mu zazáří v duši Ježíšova blízkost a tato chvíle je pro celý další život něco jako nalezení pokladu.

Nebo si člověk pravidelně pročítá Písmo svaté a tím se důkladněji seznamuje s jeho obsahem. Někdy textům rozumí víc někdy míň, ale pak se mu jednou při četbě dostane takového osvícení nebo doteku Boží milosti, že ho to zvláštním způsobem přitáhne blíž k Bohu.

I to je jedna z možností, jak se duchovní hodnoty stávají pokladem či perlou, o kterých Ježíš mluví. V tom podobenství ale ten obchodník byl ochoten prodat všechno, co měl, aby tu nejvzácnější perlu mohl získat. Proto je se získáním pravého bohatství spojena také ochota dát za něj třeba celé jmění. Dokud ale život s Bohem nevidíme jako to, co je pro nás nejcennější, sotva za to budeme ochotni dát cokoliv. Jestli ale Bůh vidí v našem srdci touhu po hledání Božího království, jistě nám připraví takové duchovní zkušenosti, abychom život s Bohem objevili skutečně jako naše největší bohatství.

Je pro mne ovšem velkým tajemstvím, proč někoho se Bůh dotkne nějakým silným, citelným způsobem, tím si ho přitáhne blíž k sobě a probudí to v něm velkou touhu po životu s Ním a mnozí jiní prožívají víru bez nějakého zvláštního doteku a tím pádem i bez nějakého většího nadšení a horlivosti. Mnozí lidé sice jsou svým způsobem věřící, ale nenašli přitom důvod, proč by se měli snažit o nějaký hlubší duchovní život, chodit pravidelně na mši svatou a ke svátostem. Říkám si, jestli je možné jim to vyčítat, pokud se jich sám Bůh tak nedotkl a nepřitáhl si je, aby věděli, proč by jim to stálo zato?

Dokud jsem sám víc nezakusil Boží blízkost, tak jsem taky kdysi v době dospívání uvažoval, jestli to má nějaký význam chodit do kostela. A nedokážu vůbec říct, jak bych si to mohl něčím zasloužit a proč se Bůh začal tak silně projevovat, když mi bylo asi 20 let, že to zcela změnilo můj život. A také nedokážu říct, jak by vůbec vypadal můj křesťanský život, kdyby mi Bůh nedal zakusit svoji přízeň a působení Ducha svatého. A protože vůbec nevím, čím jsem si to zasloužil, také si netroufám tvrdit, že u lidí nevěřících nebo nepraktikujících je to jejich vina, když se jim takových doteků Božích nedostává a Bůh si je dosud nepřitáhl

Pak je ale dobré si přiznat, že možná i na mém vlastní životě je málo vidět, co Bůh pro mě znamená a že i další věřící, kterých se Bůh zvláštním způsobem dotkl, to neumí dát tak najevo, aby to bylo pro ostatní oslovující a aby po životě s Bohem více zatoužili. Každopádně bych ale všem přál získat takové duchovní zkušenosti, kdy už potom není vůbec třeba pracně vysvětlovat a zdůvodňovat, proč je dobré propojit svůj život s Bohem co nejvíc, proč chodit do kostela a modlit se.

Na ten poklad nebo perlu z dnešního evangelia je pak ještě možné podívat se i z jiného pohledu. Zatím jsme se dívali na sebe jako na ty, kdo mají toto bohatství získat. Ono je ale také možné brát to tak, že ty, já, každý z nás je tou drahocennou perlou. A ten, kdo ji chce získat, je sám Bůh. My jsme pro něj tak vzácní, že on dává nejvíc, co je možné, aby nás získal. Dává za nás totiž svého Syna. On tedy už dal všechno, co bylo možné, abychom byli jeho. Teď už jen čeká na každého z nás, jestli také dokážeme dát všechno, co je třeba, aby nám mohlo patřit veškeré bohatství Božího království.

otec Josef