Promluva z 16. neděle v mezidobí

Proč Ježíš napomíná Martu?

Lk 10, 38 – 42

V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak se Ježíš vyjádřil k tomu, co se odehrálo v domě Marie a Marty, když ho tam měli na návštěvě. Marta se snažila, aby se u nich Ježíš cítil co nejlépe, obsluhovala ho, nosila mu nejspíš různé dobroty, ale vadilo jí, že Marie nic nedělá. Ta byla tak zaujata Ježíšovou přítomností, že si sedla k jeho nohám a chtěla, aby jí neuniklo nic z toho, s čím za nimi Ježíš přichází.

Marta možná sice nečekala, že ji budou všichni chválit, jak se o Ježíše stará, ale musel to být pro ni šok, když ji Ježíš napomenul, že si dělá mnoho starostí. A místo toho pochválil Marii, že si zvolila svým přístupem lepší úděl. Jak byste se cítili v okamžiku, kdy projevíte dobrou snahu, vynaložíte na něco své síly, ale místo uznání se vám dostane napomenutí, tak jak se to přihodilo Martě. V takovém případě se asi ptáme, v čem je chyba. Vždyť je to přece projev bratrské lásky, když prokážeme druhému nějakou službu. Nebude nakonec jistější, třeba co se týká života církve, vyhnout se kromě nejnutnějších povinností všem jiným aktivitám a vyvarovat se tak případné kritice či nepochopení? Nebude lepší zařídit se jako Marie, a o nic se nestarat?

Je ale docela možné, že kdyby se Marta neozvala, bylo by všechno v pořádku. Možná ten příběh ukazuje, že je třeba jen respektovat možnosti různých přístupů ke Kristu. Někomu je dána větší vnímavost na praktické věci a jinému zase na věci duchovní. Kdyby Marta přijala, že její role, která je jí vlastní, je postarat se o hosta a nechtěla by to samé i po své sestře, mohlo by být všechno v pořádku. Myslím, že Ježíš ani od Marty neočekával, že by mu měla rovněž naslouchat tak, jako Marie. Měla jen respektovat, co je pro Marii v tu chvíli důležitější. Marta ale měla svůj pohled na věc, že jejich rodina musí obstát co nejlépe v roli Ježíšova hostitele. Proto chtěla to samé i po Marii. Ježíš ale ukázal, že neočekává od všech to samé. Od každého očekává to, co nám prospěje v životě s Bohem. Pro Martu mohl být nejlepší způsob, jak se Ježíši přiblížit to, že ho obsluhovala. Při tom ale měla uznat, že pro Marii je nejlepší, když může Ježíšovi naslouchat.

Pro každého věřícího jsou samozřejmě důležité oba přístupy, jak ten praktický, tak ten duchovní. Jenom u někoho převažuje víc jedna stránku a u jiného ta druhá. Marie je nám dávána za vzor proto, že ona dokázala využít čas milosti, který jí byl od Ježíše dopřán. To neznamená, že by se ničemu jinému nevěnovala, že by opomíjela běžné starosti, práce a povinnosti. Kdyby neuměla zastat běžné práce v domácnosti, asi by se Marta nedomáhala její pomoci s obsluhou Ježíše.

To vše nám mimo jiné připomíná, že i zde v kostele je na jedné straně v neděli nebo při každé mši svaté čas milosti, kdy je příležitost věnovat se tomu, co nám nabízí Ježíšova blízkost a na druhé straně je tu i čas práce a řady starostí, oprav, úklidu i příležitostných brigád, kdy se od věřících očekává i ten přístup Marty, která neváhala přiložit ruku k dílu.

Jenže ani ti, kterým je bližší přístup Marty, by neměli nechat duchovní život zcela stranou. U řady světců, kteří dokázali vykonat velké dílo v praktické oblasti života církve, když se zasloužili třeba o budování nemocnic, nasycení mnoha hladových apod., bylo také vidět, jak oni dbali na hloubku modlitby a osobního spojení s Kristem.

Ty dvě věci prostě spolu v křesťanském životě úzce souvisí. Kdo však čas věnovaný Bohu omezuje na minimum, přirozeně mu pak chybí vztah k tomu, že je třeba dělat něco také pro růst Božího království a postrádá motivaci i sílu, aby rovněž sám něco vykonal pro život církve.

Evangelium o dvou sestrách Marii a Martě tedy ukazuje na celoživotní úkol každého křesťana, abychom se stále učili být vždy tam, kde nás chce mít Bůh, abychom byli takoví, jakým nás chce mít Bůh a byli tím, čím nás chce mít Bůh. A k tomu je třeba učit se rozlišovat, co kdy od nás Pán Bůh očekává, kdy je čas na práci a kdy zase na to, čím živíme svoji duši a spojení s Kristem.

otec Josef