Promluva z 15. neděle v mezidobí

9. 7. 2022

Čemu jsou lidé schopni věřit

Kol 1, 15 – 20

Nedávno jsem zjistil, že mezi některými mladými lidmi se objevuje zájem o stará pohanská božstva. S jedním takovým člověkem jsem měl možnost mluvit a on mi tvrdil, že lidé mohou mít různé bohy. Prý bohů existuje celá řada a někdo má toho křesťanského a druzí mají někoho z jiných pohanských náboženství. Proto mě napadla otázka, jestli podle něj má taky každý jiného stvořitele. Nechápal jsem sice, jak si to představuje, ale podle něj já mohu mít svého Stvořitele v Hospodinu a on zase v nějakém bohu, kterého uctívali pohané v Norsku a kterého on z nějakého důvodu bere vážně jako svého boha.

Říkám to v souvislosti s dnešním druhým čtením. V něm zaznělo, že Ježíš Kristus je obraz neviditelného Boha a v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi. Naše přesvědčení tedy obnáší, že vše pochází od jediného Stvořitele. Nerozumím tomu, jak si někdo může představovat, že by mohlo existovat více Stvořitelů. To by musel každý stvořit jen nějakou část světa. Aby různí lidé mohli mít různého stvořitele, to by lidstvo nemohlo pocházet z jednoho rodu. Jestli by si každý z mnoha bohů stvořil nějaký svůj vlastní lidský rod, jak by se pak měli lidé možnost dovědět, v kterém z těch všech pohanských bohů mají svůj původ. Takže už vůbec nechápu, jak by člověk z Moravy mohl považovat za svého stvořitele pohanského boha v Norsku. Přesto jsou takto někteří mladí a vzdělaní lidé schopní uvažovat.

Jako další argument jsem slyšel, že kamarádce tohoto člověka se citelným způsobem dala poznat jiná pohanská bohyně a mluvila s ní. Takže v tom ti lidé vidí důkaz existence různých božstev. Na jednu stranu je vidět, že mnozí mladí lidé hledají duchovní rozměr života, ale přitom se nechají ovlivnit kdoví čím a jsou schopni uvažovat docela nepochopitelným způsobem.

Myslím, že když se lidé uchylují k takovým kultům, potvrzuje to, jakým je ďábel mistrem lži. Dokáže přesvědčit lidi, aby pohrdli křesťanskou vírou, a poskytne jim nějakou duchovní zkušenost, která je odvádí od pravého Boha. A když je k tomu někdo otevřený, může se mu představit třeba jako nějaká pohanská bohyně. Možná ale, že jeden z důvodů, proč takoví hledající lidé odmítají křesťanskou víru, je, že život nás křesťanů není dost přesvědčivý. Problém pak je v tom, když to v jiném slova smyslu vypadá, že si křesťané také vybírají mezi falešnými bohy, komu chtějí podřizovat svůj život.

Když třeba mají věřící mezi sebou nějaké spory, apoštol Pavel k tomu píše, že je lepší trpět křivdu, než se soudit s bratrem. Jenže člověku se zdá, že v takovém případě nemůže brát Boží slovo za své a nemůže jen tak ustoupit. Člověk si nechce připadat jako hlupák a slaboch, který před druhým ustoupí. Tím se ale místo pravého Boha hlásí k bohu neústupnosti. Když ale budeme ochotni raději trpět křivdu a přiznáme se tím k pravému Bohu, bude nám on v našem postoji žehnat. A to je cennější než prosadit svou v nějakém sporu.

Někdy zase mají křesťané pocit, jaká spousta věcí je na nich závislá jak doma, tak v práci či nějakém spolku. Proto si snadno omluví, že nemají čas na modlitbu, duchovní život, mši svatou atd. Pro takového člověka je pak jeho bohem vlastní výkon namísto Krista.

Někdy se stane, že se věřící člověk v manželství podřídí nevěřícímu partnerovi. Pak přestane chodit do kostela a nevede ani své děti k víře. Takto si ve skutečnosti někdo nahradí Boha jiným člověkem, kterému se přizpůsobí. Když potom hledající lidé vidí, jak křesťané neberou svého Boha vážně, pak se pochopitelně obrací ke všemu možnému.

Na rozdíl od všech jiných náboženství, naše víra je založena na tom, že Pán Ježíš vstal z mrtvých a tím dokázal svoji božskou moc. Proto můžeme věřit i všemu ostatnímu, co nás učí o našem nebeském Otci. Pokud to ale má duchovně hledající lidi zaujmout, musí být i na našem životě poznat, že Ježíš skutečně žije, že dokáže proměňovat naše srdce, přemáhat náklonnosti k hříchu, a že přináší pokoj a usmíření tam, kde je mezi křesťany rozdělení.

Zpět na titulní stránku