Promluva z 15. neděle v mezidobí

Jsme úrodnou půdou pro zaseté Boží slovo?

Mt 13, 1 – 3

Dnešní podobenství o rozsévači obnáší několik příkladů zasetého zrna o tom, jak to může dopadnout s Božím slovem, které je zaseto do lidského srdce.  Zrno na okraji cesty, které sezobali ptáci, je jako Boží slovo, které si člověk nechá vzít. Ježíš říká, že kdo nechápe, co mu chce Bůh říct, tomu bude slovo zaseté do srdce sebráno. Napadlo mě, že další dva příklady jsou mnohem jasnější. Trní, které brání vyrůst zrnu, to jsou všechny možné starosti, kterým člověk dává přednost před Božím slovem. Jako se zrnem na skalnaté půdě je to s Božím slovem tehdy, když ho přijmeme třeba i s nadšením, ale nenecháme ho pořádně zakořenit. Jakmile přijdou obtíže, člověk se Božího slova přestane držet a je to jako když výhonek vyrostlý ze zrna uvadne.

Co konkrétně se ale může myslet tím, že je to zlý duch, který obere člověka o Boží slovo zaseté do jeho srdce? Můžeme o sobě říct, že my jsme ti, kteří si nenecháváme Boží slovo vzít? Hlavní je, nakolik se snažíme pochopit, co nám chce Bůh říct. Bůh k nám promlouvá jak skrze bibli, tak skrze nejrůznější životní situace, ale pochopení jeho řeči nám nespadne samo do klína. To vyžaduje taky umění ztišit se ve svém nitru, přemýšlet a rozjímat při modlitbě o tom, co ode mne Bůh očekává a jak mne vede. Především díky tomu je možné zachytit, jak se obecně platné Boží slovo obsažené v Bibli může osobně a konkrétně týkat mého života.

Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že když jsem něčemu ve svém životě moc nerozuměl, tak jsem si s tím šel kleknout před svatostánek a tam mi Bůh dal to světlo, které mi tu situaci pomohlo pochopit. A pokud jsem nedošel k lepšímu pochopení, aspoň se mi dostalo vnitřního ujištění, že se nemusím ničeho obávat.  Kdo se však nesnaží o pochopení Božího slova, je jasné, že mu ani nemůže v životě přinést nějaký užitek. Tím si člověk nechává hodnotu Božího slova vzít. Toto nepochopení v nás také bude všemožně podporovat Boží odpůrce. Chce nás přesvědčit, že se bez četby Božího slova obejdeme. Vždyť přece stačí, když slyšíme, co se čte v kostele. A že po mši už nevíme, co se četlo, to nikde rozmazávat nemusíme.

Zlému Duchu jde o to, aby nás ujistil, že si nemůžeme dovolit věnovat čas na rozjímavou modlitbu a ztišení, a učili se tak naslouchat našemu Pánu. Náš čas přece musíme věnovat něčemu praktickému, co přináší užitek, čím si zajistíme obživu a takové nicnedělání při modlitbě nebo v kostele je přece mrhání časem. Takto se člověk nechá okrást o Boží slovo, protože nepochopil, jakou má pro náš život hodnotu.

To mi připomnělo jednu událost s dětství. Tehdy byla mezi námi kluky oblíbená autíčka zvaná angličáky, ovšem v běžném prodeji to k dostání nebylo. Já jsem jednou dostal angličák jako dárek od tety. Pak se jednou rozmohla mánie sbírat a všude možně lepit samolepky s nejrůznějšími motivy. Skoro každý spolužák měl na obalech nebo na pouzdře nějakou samolepku. Já jsem žádnou neměl a tak jsem jednomu klukovi navrhl, že vyměním angličák za samolepku. Podlehl jsem tlaku té mánie a nechal se obrat o cenné kvalitní autíčko za nálepku nesrovnatelně menší hodnoty.

Tak podobně mnozí podléhají tlaku toho, čemu myslí, že se mají věnovat a proto se nechávají obrat o mnohem vzácnější užitek, který může v našem životě přinášet zaseté Boží slovo. Skutečně dobrá půda pro Boží slovo v našich srdcích se pozná podle toho, že člověk toto slovo slyší, chápe je a dá mu tolik prostoru, aby skrze ně mohl v jeho životě vyrůst mnohý užitek. Bůh k nám často svým způsobem promlouvá, ale jen na nás záleží, do jaké míry se jím necháme oslovit a kolik prostoru tomuto hlasu dokážeme dát mezi tím množstvím hlasů a hluku dnešního světa.

otec Josef