Promluva z 14. neděle v mezidobí

Mé břemeno netíží

Řím 8, 8.11-13; Mt 11, 25 – 30

V evangeliu jsme dnes slyšeli Ježíšův příslib, že on občerství ty, kdo se lopotí a jsou obtíženi. Jenže to je spojeno také se slovy: „Pojďte ke mně všichni,…“ Teprve když se svými životními obtížemi přicházíme osobně za Ježíšem, pak můžeme počítat s jeho občerstvením a duchovní posilou. Pak teprve mohou platit Ježíšova slova, že jeho břemeno netíží a jho netlačí.

Jenže kdy můžeme říct, že už jsme za Ježíšem opravdu přišli? Musí to být podobné, jako když jdeme žádat o pomoc třeba svého dobrého kamaráda. Někoho, koho dobře známe, víme, jaké jsou jeho možnosti a navíc nás s ním pojí pouto přátelství. On nás nebere jako někoho, kdo ho přišel obtěžovat, ale rád nám pomůže. Takže otázka zní, jestli i s Pánem Ježíšem máme vytvořený takovýto přátelský vztah a proto za ním můžeme přijít s tím, co nás tíží.

Pak je také důležité, jaký důvod a jakou motivaci máme v situaci, když máme něco obtížného snášet. Proč nám stojí zato podstoupit někdy obtíže s nějakou náročnou fyzickou prací, nebo třeba jindy to, že musíme snášet nějaká vnitřní bolavá zranění ve vztazích k našim bližním. Není lepší vyhnout se takovým obtížím a neřešit je?

Je jasné, že to, oč při překonávání obtíží usilujeme, musí být pro nás vzácnější nebo důležitější než to, co obětujeme. Jako takový prázdninový příklad si můžeme vzít nějakou výpravu do hor. Jestliže se dokážeme radovat krásy přírody, obdivovat štíty hor zalité sluncem, žasnout nad rozmanitostí Božího díla stvoření, pak nám taky stojí zato pohnout kvůli tomu tím svým zadkem, podstoupit třeba i namáhavé stoupání a pořádně se zapotit. Když je to navíc doplněno o kolektiv prima party, tak je tou atmosférou člověk doslova nesen a dochází skutečně k tomu, že tíhu břemene, které je s tím spojené, ani necítíme.

No a podobnou roli chce mít v našem životě Pán Ježíš. Především díky přátelství s ním mají být nadlehčována naše životní břemena. Někdo ale má přístup k víře postavený úplně jinak. Má dojem, že snášet veškeré nároky křesťanského života musí být hrozná dřina. Boha bere jako nějakého dozorce, který dohlíží, jestli opravdu zvládneme naložit na sebe tíhu všech přikázání desatera a budeme je vytrvale snášet za každé situace.

Jak se ale stane, co nám nabízí Ježíš, že jeho jho netlačí a břemeno netíží? Každopádně nejde o to, že by Ježíš chtěl snižovat nároky, plynoucí z evangelia. On nám ale nabízí především potřebnou motivaci, která způsobí, že nám stojí zato žít jako křesťané. Když objevujeme krásu života s Bohem, když roste náš úžas nad jeho moudrostí, prozřetelností a dobrotou, pak máme důvod, proč o život s ním usilovat.

O další podstatné věci, jak je možné překonávat životní obtíže, jsme četli i v dnešním druhém čtení. Apoštol Pavel píše, že pokud patříme Bohu, máme v sobě Kristova Ducha. Ten pak učiní, abychom nepodléhali záludnostem těla. Dokonce je zde řečeno: Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. Takže jedině Duch Boží v nás umožňuje, aby člověk nenesl požadavky Božího zákona jako těžké břemeno, ale s radostí a chutí. Proto mohou být tak velké rozdíly v tom, jak vypadá života křesťana, protože hlavní roli hraje, jestli věřící člověk v sobě také Kristova Ducha má nebo nemá.

A jeho Ducha získáme natolik, nakolik pečujeme o růst naší víry a jak se snažíme dát Bohu náležité místo v každé oblasti našeho života. Když pak k nám má Duch svatý přístup v takové míře, že proměňuje náš život a naše srdce, může i bravurně nadlehčovat naše životní břemena.

otec Josef