Promluva z 13. neděle v mezidobí

Jakou má náš život hodnotu

Řím 6, 3 – 11

V listě apoštola Pavla Římanům jsme dnes četli jeho úvahu o smrti a životu. Co se týká průběhu naší existence na zemi,  každému je jasné, že po životě na zemi následuje smrt. Jenže sv. Pavel mluví nejdřív o smrti, po které následuje život. Říká, že nejprve musíme být ponořeni do Kristovy smrti, abychom pak mohli mít účast na Kristově vzkříšení a žít novým životem. To znamená, že je tu řeč o jiné smrti, než té na konci života. Musíme pochopit, jaký je rozdíl mezi smrtí tělesnou a duchovní. Svatý Pavel uvádí, jak je možné uniknou duchovní smrti, a to tím, když zemřeme hříchu a tak budeme moci žít pro Boha. Co to znamená, zemřít hříchu? V naší osobě má zemřít to, co je náchylné ke hříchu.

Z toho plyne, že ten, kdo má pocit, že si naplno užívá života, může být ve skutečnosti už duchovně mrtvý. Naopak ten, kdo s Ježíšem pohřbil sebe se svými špatnými touhami, má přitom přístup k plnosti života. Podobně se někdy mluví o duchovně mrtvých farnostech, i když tam lidé žijí. Když se vedly mezi kněžími diskuze o tom, jak křísit mrtvé farnosti, jeden kněz od Vyškova prohlásil: Do mrtvoly můžete napíchat sto injekcí a stejně zůstane mrtvolou. Tím zřejmě vyjadřoval, jakou marnost v některých případech pociťovat ve svém pastoračním úsilí.

Ten kněz ale zůstal jen u lidského pohledu na věc. Když budeme mrtvolu křísit lidskými prostředky, pak to pochopitelně nemá žádný účinek. Pán Ježíš ale přináší na tento svět vzkříšení z mrtvých. Pak je ale otázka, jak této síle překonávající smrt dát prostor, jak v lidech probudit touhu po novém životu v Kristu. Proč se kolikrát lidé stavějí k té nabídce naší víry ohledně vzkříšení a věčného života odmítavě až pohrdavě. Znamená to snad, že v jejich duši není touha po plnosti života a štěstí, které nekončí?

Duše každého člověka je stvořena k tomu, aby žila s Bohem a v něm našla věčné štěstí. Jenže je řada věcí, které tuto touhu přehluší nebo které berou člověku naději, že by bylo možné takovou touhu naplnit. Lidé pak raději upnou svoji naději pouze k tomu, jak si lze užít života tady na zemi a nemusí řešit, že by za svůj život měli mít nějakou větší zodpovědnost.

Zkusme se ale zamyslet nad tím, jak v porovnání s takovým přístupem dává víra našemu životu nesrovnatelně vzácnější hodnotu. Bez víry má jeden lidský život v porovnání s celými dějinami veškerého vesmíru naprosto mizivou hodnotu. Víra nám ale umožňuje, že naše duše může získat od Boha hodnotu nekonečnou, tedy mnohem větší než je celý hmotný vesmír. Jestlipak to ale umíme domyslet a uvědomit si, jakou cenu náš život může mít anebo jak mnoho ztrácí člověk, který nepřijme dar spásy.

Já sám jsem si během dospívání do určité doby také nevěděl příliš rady s tím, co si myslet o vzkříšení a věčném životě. Pak jsem ale postupně objevoval, jak mizivá by bez toho byla hodnota lidského života. Naopak, když tuto naději bereme zcela vážně, hodnota našeho života se dostává zcela někam jinam. No a když člověk potkává různé lidské trosky např. mezi bezdomovci, tam je nejlépe vidět, co se stane s člověkem, který hodnotu svého života už nevnímá.

Proto také poslání křesťanů je, aby z našeho života bylo vidět, jakou hodnotu mu dává víra v Krista a naděje na spásu. Náš přístup k životu pak nemusí být ovládán strachem z toho, jak uspějeme na tomto světě, zda obstojíme v požadavcích dnešní doby. Nemusíme se toho bát, pokud naše naděje sahá daleko za hranice tohoto světa. Pak můžeme k daru života přistupovat s nadhledem, mnohem lehčeji a právě to může být důležitým svědectvím pro ty, kteří pravou hodnotu svého života teprve hledají. Tak můžeme do tohoto světa vnášet naději na nový život v plnosti.

My sice neumíme křísit mrtvé. To ale dokáže Pán Ježíš. Může to však udělat jen s tím, kdo o to stojí a my, kteří jsme už nový život v Kristu přijali, máme svým přístupem k životu takovou touhu v druhých lidech podněcovat. Mnozí to nedokážeme dokonalým křesťanským životem ani tak velkou láskou, jak to popisuje dnešní evangelium. Všichni věřící ale mají ve svých možnostech dávat najevo, jak si daru života vážíme. Na nás má být vidět, že svoji hodnotu neposuzujeme podle míry úspěchů a neúspěchů v tomto světě. Naše hodnota spočívá v tom, že jsme Boží děti a že právě pro něj má naše bytost nekonečnou cenu. Díky tomu se můžeme radovat ze života i z každé maličkosti nezávisle na tom, jak se plní naše pozemské touhy a plány. Právě takový přístup k životu, který nám dává víra v Krista, může být důležitým svědectvím pro svět kolem nás, kterému chybí pravá naděje.

otec Josef