Promluva z 13. neděle v mezidobí

Co znamená být svobodný

Gal 5,1.13-18; Lk 9, 51-62

Z dnešního 2. četní vyplývá otázka, jak si vlastně lidé představují svobodu. Apoštol Pavel v listě Galaťanům píše, že jsme povolání ke svobodě, ke které nás osvobodil Kristus. Taková svoboda ovšem nemůže být záminkou k prosazování sebe. Jenže mnoho lidí si svobodu představuje právě v tom, že budou co nejméně omezovaní. Kdosi to nazval slovem cochcárna, že si člověk chce dělat, co se mu zachce, ale to je něco velmi vzdáleného svobodě, kterou máme v Kristu.

Pravá svoboda totiž nemá dávat neomezený prostor nám, ale Boží lásce. Proto i naše vnitřní svoboda nemá spočívat v tom, že dáváme prostor tomu, co chceme my, ale že ho dokážeme dát Kristu. A to je možné tím víc, čím víc se dokážeme odpoutat od sebe. Kdo chce naopak co nejvíc sám pro sebe, ten ve skutečnosti není svobodný, ale spoutaný sám sebou. To, co nás může v životě nejvíc spoutávat, jsme my sami. Kromě vyložených závislostí to mohou to být naše touhy, naše cíle nebo představy.

Zkusme proto uvážit, kdy člověk není vnitřně svobodný, a místo Krista prosazuje sebe. Asi je jasné, že nejhorší jsou hříšné touhy. Je to třeba touha oprostit se od starostí a cítit se povzneseně pomocí drog nebo alkoholu. Člověk se sice může cítit úžasně svobodně, ale ve skutečnosti je to cesta vyhýbání se odpovědnosti vedoucí do záhuby.

Pro někoho to může být touha dopřávat si nepřiměřeně nějaké dobroty, kávu, cigarety atd. Když někdo chápe svobodu tak, že si může neomezeně dopřát, na co má chuť, ve skutečnosti se nechá ovládat něčím, co poškozuje jeho zdraví a ubližuje daru života.

Někdo zase vidí svobodu v tom, aby mohl dávat volný průběh svým sexuálním touhám. Když ale takové touhy začnou někoho ovládat, pak člověk není schopen věrné lásky a někdy to pak vede ke zneužívání druhých nebo i ke zločinům.

Lidské touhy přitom samy o sobě nemusí být špatné, naopak jsou pro náš život často velmi důležité. Jenom jde o to, jestli v těch našich touhách má své místo Duch Boží anebo duch pýchy a sobectví. Přitom některé lidské touhy někdy nemusí vůbec vypadat jako něco špatného, spíš naopak.

Když třeba přáním nějakého mladého muže nebude užívat si rozmařile života, ale mít dobrou práci a stát se dobrým manželem a otcem, pak je to určitě chvályhodné. Co když ale po tom mladíkovi Bůh chce, aby byl knězem nebo řeholníkem? Potom držet se takové jinak chvályhodné touhy bude znamenat odpor vůči Božímu duchu.

Rodiče mohou mít přání, aby jejich děti byly úspěšné a zdatné, ale pokud je povedou spoutáni svojí představou, jak k tomu směřovat, mohou jim mnohem víc ublížit, než prospět. Jedině člověk naplno otevřený pro Božího ducha dokáže opouštět své touhy a představy, a pak může dávat prostor pro to skutečně nejlepší naplnění života. To je také předpokladem pro následování Krista, o kterém je řeč v dnešním evangeliu.

Když Ježíš kohosi zval k následování, on na to řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ On mu odpověděl: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“

To ale vypadá, jakoby se věřící neměli starat o své zemřelé. A následování Krista by mohlo obnášet úplné ignorování příbuzenských vztahů. Jenže tato slova Pán Ježíš říká konkrétním lidem v konkrétní situaci. On totiž vidí, proč právě určitému člověku může stanovit požadavek, aby dal jemu přednost před pohřbem otce nebo rozloučením s rodinou. Věděl, že právě takový krok udělat je pro jejich utváření víry důležitý. Určitě to ale neznamená, že takový krok chce automaticky vždycky po všech, kteří se učí, jak Krista následovat. Cesta každého je jedinečná a proto je tak důležité učit se naslouchat, k čemu mě osobně Bůh chce vést. V tom také spočívá pravá vnitřní svoboda, když dokážeme být zcela k dispozici Božímu duchu a jeho působení.

otec Josef