Promluva z 12. neděle v mezidobí

Důvěra v Boha ve všech obavách

Mk 4,35-41

Pokud jste si všimli, jaké verše obsahoval zpěv žalmu, pak je také zřejmé, jak se ten text dobře doplňuje s dnešním evangeliem o utišení bouře na moři. V žalmu jsou totiž slova: Hospodin vyvolal bouřlivý vítr, který do výše vzdouval vlny. Jejich duše se třásla v nebezpečí. Tu volali ve své tísni k Hospodinu a on je z jejich úzkostí vysvobodil. Uklidnil bouři v tichý vánek, a utišily se mořské vlny.

Zkusme si představit, jaké by to bylo, kdybychom se sami na nějaké rybářské kocábce ocitli na vlnách uprostřed bouře. Sotva by někdo z nás klidně spal tak jako Ježíš na zádi té lodi. Kdo by se nestrachoval o svůj život? Pán Ježíš se však apoštolů zcela vážně ptal: Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? Skutečně zralá víra by tedy měla pomoci překonat strach i v takových situacích, kdy nám jde o život. Ono se to lehko řekne, ale jak je vlastně možné takovou víru v sobě probudit a dozrát k ní?

Že to není samozřejmost, to vidíme u samotných apoštolů. Ti by po zkušenosti s utišením bouře už mohli více Ježíši důvěřovat, a přesto při jeho odsouzení na smrt opět propadli strachu, kterým zůstali spoutaní až do jeho vzkříšení. Teprve tato zkušenost spolu s naplněním mocí z výsosti při seslání Ducha svatého způsobily, že se přestali bát o svůj život a byli ochotni ho položit pro hlásání evangelia.

Myslím, že uplynulé období bylo hodně poznamenané strachem nejen z nákazy koronavirem, ale taky obavami z nejrůznějších existenčních dopadů a následků. Možná, že někteří se stále obávají přijít do kostela na mši sv. Každá obava a každý strach je ale určitou prověrkou toho, kam až sahá naše víra a nakolik dokážeme Bohu skutečně důvěřovat.

O důvěře v Boha v těch podmínkách doby koronavirové byl v posledním čísle KT zajímavý rozhovor s hokejovým reprezentantem Matoušem Venkrbcem.

On třeba mluvil o tom, jak velmi mu v životě pomáhá jistota spásy. Popisoval, že víra mu přináší hlubokou vnitřní radost, která se nikam nevytrácí a stále zůstává. Díky tomu v jakémkoliv životním boji už předem ví, že má vyhráno.

Aby ale takto člověk prožíval svoji víru, to nejprve vyžaduje získat zkušenosti s Božím působením a jeho pomocí. Dokud se bojíme udělat nějaký nový krok důvěry, kde na něco nestačíme, na něco si netroufáme, ani neumožníme Bohu, aby se projevil. Teprve když se odhodláme svěřit Bohu různé obtíže a těžkosti a podle toho taky jednat, můžeme získat osobní zkušenosti, jak se nás Bůh zastane.

Hokejista Venkrbec v tom rozhovoru také zmínil jednu hezkou a navíc úsměvnou zkušenost. Kdysi se přihlásil na biřmování jen proto, aby vyhověl tradici své křesťanské rodiny. Jenže pak ho příprava a samotné biřmování tak zasáhlo, že mu to zcela přeházelo hodnoty v životě. Do té doby byl hokej na prvním místě. Po biřmování si uvědomil, že mu hokej brání v tom, aby žil s Bohem naplno a rozhodl se s ním přestat.

Jakmile ale měl jasně uspořádané hodnoty svého života, po třech letech se mohl k hokeji vrátit, ovšem s tím, že do tohoto prostředí bude vnášet ducha evangelia. O tom mimo jiné říká: „Jednou jsme jeli na zápas a já si v autobuse četl Bibli. Spoluhráč David Šebek, říkali jsme mu Šeba, se mě ptal, co čtu. Řekl jsem, že Bibli, a cítil jsem, že to chce ironicky okomentovat. Dej to sem, řekl mi. S tímto přístupem Bibli otevřel a začal hlasitě předčítat z místa, na které mu náhodou padl zrak. Bylo to z 2. knihy Samuelovy a tam stálo: Tehdy se objevil jakýsi ničema jménem Šeba, … A já jsem vyprskl smíchy. Uvědomil jsem si, že otevření Bible na tom místě nebyla náhoda a že Bůh má smysl pro humor. Takto si evangelizuje svou cestou.“ Tolik ze zkušenosti tohoto hokejisty.

Někdo může mít obavu i z toho, aby mezi nevěřícími věnoval svoji pozornost něčemu duchovnímu a náboženskému. Pokud ale obavy překoná, Bůh si to pak může použít nečekaným způsobem. Kdykoliv na nás tedy doléhá nějaká nejistota a strach v tom, co cítíme, že by bylo správné udělat, prosme našeho Pána, ať nám dá dost síly a odhodlání. Jen tak se může Bůh oslavit i skrze náš život a naše víra může růst ke stále větší zralosti.

o. Josef