Promluva z 12. neděle v mezidobí

Obavy, které nám Ježíš chce pomoci překonat

Mt 10, 26 – 33

Pán Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, připravoval své učedníky na jejich poslání i tím, že nezastíral, co všechno je čeká. Upozorňuje, že žít podle Boží vůle může u jiných lidí vzbudit velký odpor. Současně je však povzbuzuje, aby se ničeho nebáli, a chce ukázat, jak je možné jakýkoliv strach překonat. V tomto úryvku lze objevit dokonce tři důvody ke strachu, které se mohou věřících zmocnit a od kterých nás chce Ježíš osvobodit.

Nejprve slyšíme, že nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno. To, co Ježíš říkal ve tmě, má být hlásáno na světle. A jedním takovým strachem je, když křesťan nemá odvahu dát veřejně najevo, že se hlásí k Ježíšovu poselství. Pak slyšíme také výzvu: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo“, což připomíná, že někdy mohou nastat i situace, kdy se věřící kvůli svému přesvědčení bojí o sebe, o svůj život. A je řada zemí, kde to tak stále je. Při třetí výzvě „nebojte se“ pak Ježíš připomíná, že nic se neděje bez vědomí Nebeského Otce. Tím směřuje ke skutečnosti, že někdy se lidé bojí dát svoji důvěru Bohu a zcela se na něj spolehnout.

Když se někdo bojí důvěřovat Bohu a jeho slovu obsaženému v bibli, zřejmě není příliš přesvědčen o pravdivosti jejího obsahu. Je nejspíš ovlivněn postoji nevěřících a víru bere pouze jako možnost, že by na tom něco mohlo být. Vyplývá to z toho, že si člověk nechá svoji víru zpochybnit. Dobře si vzpomínám, jak k takovému zpochybnění došlo u mě v dětském věku. Asi do devíti let jsem běžně mluvil o tom, že chodím do náboženství a do kostela. Podobně to bylo i s ministrováním. Až se stalo, že jsem jednomu klukovi vyprávěl o tom, co se učíme v náboženství a on se mi vysmál, že jsou to hlouposti. Tehdy jsem znejistěl, a když takových reakcí přibývalo, raději jsem si už věci kolem náboženství nechával pro sebe. A když už nebylo vyhnutí, tak jsem říkal, že do náboženství musím chodit kvůli rodičům a ministrovat chodím pro peníze. Věděl jsem, že je špatné zapírat víru, ale nevěděl jsem, kde má k tomu člověk vzít odvahu a čím se zaštítit proti názorům nevěřících. A protože jsem tímto procházel řadu let, cítím s každým, kdo zažívá podobnou nejistotu víry.

Teprve až pochopíme, že Boží slovo je plné života, a když zakusíme, že jednat v souladu s ním je zdrojem požehnání, budeme také schopni pevněji stát za svým přesvědčením. Dokud ale člověk neumožní Bohu, aby se mohla projevit síla jeho milosti v našem životě, nemůže ani zakusit moc Božího požehnání. Když neuděláme ten potřebný krok důvěry, ve kterém se spolehneme zcela na Boha ve všech obavách z reakcí druhých lidí, nezískáme žádnou zkušenost s Boží přízní. Pak budeme přirozeně stále pod tlakem všech těch obav, o kterých byla řeč.

Zkušenosti ukazují, že někdy Pán Bůh poskytuje lidem, kteří ho upřímně hledají, doteky své milosti způsobem až dětinským nebo ve věcech, které se jiným věřícím mohou zdát nepodstatné nebo pro věřícího nedůstojné. Například jistý muž ze Šumperka v jednom časopise popisoval, jak se z něj stal věřící člověk. Byl přesvědčeným ateistou a dokonce funkcionářem OV SSM. Upřímně však toužil po pravdě a spravedlnosti a tak mu Pán Bůh posílal do cesty různé křesťany, kteří se mu snažili předat pravdu obsaženou v evangeliu. Tento člověk se podle svého nejlepšího svědomí nechtěl jen tak snadno vzdát svého přesvědčení ateisty, o kterém si myslel, že je správné. Houževnatě vzdoroval všem argumentům věřících, ale přitom si dobře pamatoval vše, co mu tito lidé říkali. Například to, že Bůh se dá poznat každému člověku, který je ochoten otevřít své nitro a chce skutečně poznat Boží pravdu. V té době pracoval v Jeseníku v Priessnitzově sanatoriu a každý den chodil na vrcholek kopce s lázeňskými objekty. Při tom byl pravidelně svědkem, jak domovníkova kočka sedávala pod okny a prohlížela si okolí. Mnohokrát se chtěl tento muž ke kočce přiblížit, aby ji pohladil a skamarádil se s ní. Kočka byla však mimořádně plachá a nikdy se mu to nepodařilo.

Po jednom setkání s jesenickými křesťany si v duchu tento člověk řekl: „Pane Bože, jestli opravdu existuješ, jak mi to věřící tvrdí a jestli jsi všemohoucí a všechno řídíš, tak prosím tě zařiď, ať ta kočka neuteče a ať se semnou skamarádí.“ A stalo se. Kočka tentokrát nejen že neutekla, ale nechala se chytit a od toho okamžiku se s mužem spřátelila. Tomuto muži to však nestačilo a měl spíš tendenci přičítat to náhodě. Krátce na to ale zkoušel Pána Boha podruhé, když byla cestou do práce sněhová bouře. Tehdy se modlil: Pane Bože, jestli opravdu existuješ a máš všelikou moc, učiň, ať přestane vichřice, abych se dostal na pracoviště. A skutečně se vichřice uklidnila, takže mohl plný údivu bez potíží přijít do zaměstnání.

Někoho možná napadne, proč Pán Bůh vyslyší zrovna takové prosby a mnohé jiné, z našeho pohledu mnohem důležitější, nevyslyší. Jenomže Pán Bůh nejlépe ví, co komu pomůže k nalezení cesty ke spáse a jestli právě tohle tomu muži mohlo pomoci, Bůh si toho také použil. Také Ježíšova výzva „nebojte se“ nemusí vždycky znamenat, že stačí důvěřovat Bohu a všechno vždycky dopadne podle našich představ. Dát důvěru Spasiteli znamená, že i když se věci nedějí tak, jak chceme, stojíme na straně toho, který má moc nakonec všechno obrátit k dobrému, a proto se nemusíme ničeho bát.

otec Josef