Promluva z 11. neděle v mezidobí

Tři oříšky pro Popelku

Mk 4, 26 – 34

V těchto dnech, když jsem se chystal na nedělní promluvu, mimo jiné jsem si v souvislosti s dnešním evangeliem vzpomněl na rok 1975. Tehdy jsem byl v první třídě a asi měsíc jsem trávil kvůli průduškám v dětské ozdravovně. Ovšem jediné, na co si po tak dlouhé době vzpomínám je, že nám tam tehdy promítali pohádku Tři oříšky pro Popelku. Tehdy to bylo docela krátce po natočení této filmové pohádky.

Samozřejmě si to pamatuji jedině díky tomu, že kdykoliv jsem pak film znovu viděl, vždycky mi to tu ozdravovnu připomnělo. A asi není těžké uhodnout, díky čemu jsem si teď na to vzpomněl. Popelka Libuše Šafránková nám nyní odešla na věčnost.

Jak to ale souvisí s tím dnešním evangeliem. Její filmové role zná určitě velká spousta lidí, ale asi mnohem méně jich ví, jakou roli v jejím životě hrála víra v Boha. Ve slovech Pána Ježíše nacházíme nejrůznější přirovnání, kterými popisuje Boží království. Dnes slyšíme o zasazení semene do země, které klíčí a roste nezávisle na tom, zda člověk spí, nebo je vzhůru. Země sama od sebe přináší plody, ani nevíme jak.

Podobně i Boží království může růst a přinášet své plody, a my to ani nepozorujeme. Tak jako z nepatrného semínka pak může vyrůst velká rostlina, stejně z nepatrných počátků může vyrůst velké Boží dílo. Samozřejmě, že než vyroste rostlina do plné velikosti, musí projít všemi potřebnými fázemi růstu. Tak je to i s naší vírou, ale u každého je to s tím růstem víry více či méně jiné.

U někoho se víra rozvíjí zcela plynule, jiný vystačí celý život s vírou tak, jak ji přijal během výchovy od rodičů, někdo zase žije dlouho bez Boha a pak přijde velký zvrat v životě a třeba intenzitou víry pak předčí mnohé ostatní. U každého, kdo nalezl cestu k Bohu, je to nějakým způsobem originální a jedinečné. Zřejmě každý, kdo prožívá svůj každodenní život s Ježíšem, může potvrdit, že to obnášelo určitou cestu zrání a objevování té jeho blízkosti. Někdo to prožil velmi obyčejně, jiný zase nějak mimořádně. A je velmi důležité, abychom u každého respektovali, že něčí cesta může být dost jiná, než jak nám to přijde správné nebo obvyklé.

Síla Boží milosti a jeho působení pak vynikne právě tam, kde se člověk třeba nejdřív Bohu vzdálil a on si ho pak zase přitáhl. A když můžeme vědět něco o tom, jak takovou věc prožila herečka, kterou zná celý národ, pak takové svědectví může pro mnohé znamenat povzbuzení jejich víry. Proto jsem také měl kdysi schovaný rozhovor s Libuší Šafránkovou právě na téma její víry.

Možná i ta vzpomínka na ozdravovnu vedla k tomu, že jsem se kdysi začetl do rozhovoru s touto herečkou, na který jsem tehdy narazil. I to její vyprávění pěkně vystihuje, jak postupně víra a vztah k Bohu uzrávají a že všechno chce svůj čas, i když je člověk od malička k víře vedený.

Ona popisovala, jak byla od dětství v kostele jako doma. Pak se asi na deset let praktickému životu v církvi vzdálila. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jednou při zpovědi nedostala od kněze rozhřešení, protože nelitovala hříchu, který ona za velký hřích nepovažovala. Nevnímala to ale jako chybu, ani svoji, ani kněze, ale jako součást své duchovní cesty. Postupně se tak nějak přirozeně k praktikování víry vrátila.

Překvapilo mě, jak tato filmová princezna dokázala mluvit hezky o modlitbě, o svátostech, o poslání kněží nebo o tom, proč přítomnost utrpení a zla ve světě není překážkou pro víru v Boží lásku. Bylo vidět, jakým životním bohatstvím pro ni víra je. Osobně si myslím, že to, jak své role dokázala hrát, vyplynulo z vědomí, jaký má dar od Boha a s jeho pomocí ho taky chtěla co nejlépe využít.

Nás, kteří už nějak velikost daru víry vnímáme a prožíváme, přirozeně trápí, když lidé nám blízcí to berou na lehkou váhu, nebo žijí úplně bez víry. Rádi bychom něco udělali, aby se to změnilo, ale nevíme co. A když máme pocit, že můžeme něco udělat, pak jsme zklamáni, že to nefunguje.

Jenže Bohu na nich záleží ještě mnohem víc než nám. Takže se nemusíme trápit tím, že my nedokážeme někomu pomoci na cestě k Bohu. Nechejme na našem Pánu, jak si s tím poradí. To neznamená, že Pán Bůh nepotřebuje, abychom v tom hráli důležitou roli. On chce být totiž lidem kolem nás nablízku našim prostřednictvím. Proto je ze všeho nejdůležitější, jak my sami budeme plní Boží přítomnosti.

Sv. Serafim ze Sárova radil lidem: „Dosáhni vnitřního pokoje v Kristu a tisíce kolem tebe budou spaseny.“ Věděl, že nejdůležitější je být stále spojený s Bohem a že, i když to tak nevypadá, to je to nejlepší, co můžeme udělat pro druhé. Čím my sami budeme více plní Boha, tím větší je šance, že si z toho někdo něco vezme. Ale to už je věc našeho Pána, jak on si to ve prospěch spásy druhých lidí použije.

o. Josef