Promluva z 23. neděle v mezidobí
5. 9. 2020O napomínání: Řím 13,8-10; Mt 18,15-20
Dnešní evangelium začíná výzvou k napomínání a pokárání těch bližních, kteří se nějak prohřeší. Jenže napomínat druhé, to nám mnohým nedělá dobře a raději bychom se takovým situacím vyhnuli, abychom je nemuseli řešit. Noa pokud to někomu dělá dobře, nebo v tom nevidí žádnou potíž, pak má jeho napomínání často špatný motiv. Napomínat někoho jen proto, že nám něco vadí, může být čistě sobecké. Lepším motivem je, když chceme sebe nebo druhé bránit před nějakým zlem nebo neblahým dopadem toho, co někdo dělá. Ovšem nejlepším motivem je dobro, které přejeme tomu člověku, koho napomínáme. Když ho chceme přivést k lepšímu jednání, tak především proto, aby jeho vlastní život byl více naplněn dobrem a on sám z toho měl užitek.
Nevím, jaké vy máte zkušenosti s napomínáním svých bližních, ale můj nejčastější pocit je, že to není vůbec k ničemu. Z mé strany se napomínání týká nejčastěji lidí, kteří něco od církve chtějí, ale o život s Bohem se nijak nesnaží. Může jít o svatbu v kostele, o křest dítěte, o posvěcení domu nebo nějakých zařízení či předmětů apod. Přitom si ani netroufám na nějaké výtky, že nedělají, co by měli dělat, ale spíš jde o snahu k povzbuzení a nabízení toho, co umožňuje rozvíjet dobrý život, jeho krásu a radost. Snažím se předat, jaký to má úžasný dopad na život, když můžeme být ve spojení s Kristem a rozvíjet život v duchu evangelia.
Jenže dokud lidi něco neprobudí a nějak citelně neosloví, tak na taková slova nijak nedbají. A to nás pak také snadno odradí v tom, abychom někoho napomínali, radili mu a snažili se ho přivést na lepší cestu.
Další potíž nastává tehdy, když na nějaké provinění druhých lidí reagujeme způsobem, který jim ubližuje. Ježíš nás však učí, že správná reakce je jen taková, která je vůči provinilci projevem bratrské lásky a chce pro něj jenom dobro. Není proto možné zapomenout na jiné místo v evangeliu, kdy Ježíš nazývá pokrytcem toho, kdo vidí třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nevidí. Takže na jedené straně je důležité umět napomenout bratra, který hřeší, ale na druhou stranu je nutné uvědomit si, za jakých podmínek je k tomu člověk oprávněn, aby někoho napomínal. Hlavní podmínkou tedy je, aby člověk provinilce neodsuzoval, ale aby měl pouze snahu ukázat mu cestu k nápravě.
Všechno je to tedy závislé na tom, nakolik sami usilujeme o takovou bratrskou lásku, k jaké nás vybízí v dnešním druhém čtení apoštol Pavel. On říká, že nemáme být nikomu nic dlužni, jen vzájemnou lásku. Zaujala mě právě ta slova: nedlužit si nic, jen lásku. Pro rozvíjení našich vzájemných vztahů je velice důležité uznat, že nejsme schopni prokazovat bližním dostatek lásky a že jim tedy lásku stále dlužíme.
My máme někdy pokušení být dobří k druhým jen do takové míry, do jaké si to zaslouží. Naším vzorem ale má být Ježíšova láska, ovšem kdyby on čekal se svou obětí na kříži, až si aspoň někdo jeho lásku zaslouží, dodnes bychom nebyli vykoupeni. Bohu na nás záleží ne proto, že si jeho zájem zasloužíme, ale prostě proto, že existujeme, že tu jsme. Podobně by se měl utvářet i náš postoj k bližním. Máme se snažit mít zájem o druhého nejen tehdy, když si vezme k srdci naše rady a jeho život se nasměruje lepším způsobem. Naše láska k bližním se má osvědčit právě v tom, jak dokážeme respektovat, že si nezvolí takovou cestu, jakou my považujeme za nejlepší. Jak se dokážeme ubránit jakémukoliv posuzování a budeme je umět mít rádi i s tím, co nám na nich vadí.
Zpět na titulní stránku