Příprava na svátost smíření – 4. část
26. 3. 20227., 8. a 10. přikázání
Dostáváme se k 7. a 10. přikázání, která se týkají vztahu k majetku. Kdyby se 7. přikázání týkalo jen krádeže, vystačili bychom si jen s jednou otázkou. Snad je všem jasné, proč je každé obohacení se na úkor druhého hřích. Jenže ne vždy je každému jasné, když pokušením takového druhu podlehne, jaké pokání je nutné udělat, aby mohl mít odpuštěno.
Jsou lidé, kteří si snadno ve svědomí omluví, když si neprávem přivlastní něco s pocitem, že to pro majitele není žádná citelná ztráta. Nebo když si ze zaměstnání odnese věci, které nikomu nechybí. Pán Ježíš ale říká, že tomu, kdo je věrný v malé věci, bude svěřeno mnohé. Aby v takovém případě měla svátost smíření smysl, musí být s pokáním spojena i ochota vrátit nebo nahradit to, co bylo nepoctivě získáno. Pokud by to v málo závažné věci bylo neúměrně obtížné, v takovém případě by mělo pokání obsahovat alespoň ochotu obecně prokázat nějaké dobro tam, kde je to právě třeba. Jakmile by se však někdo dopustil takové nepoctivosti, která citelně někoho poškodí, nemůže dosáhnout odpuštění hříchů bez toho, že by to poškozenému nahradil.
Tohoto přikázání se týká i zodpovědnost za majetek, který užíváme, i když je to naše vlastnictví. Do zpytování svědomí proto můžeme zařadit i úvahy, zda nedělám rozdíly v tom, jak zacházím s majetkem svým a majetkem cizím, zda s majetkem například na pracovišti nebo ve veřejných prostorách nezacházím méně zodpovědně než se svým.
Další věc se týká půjček nebo půjčených věcí. Tady může člověk snadno hřešit na dobrotu někoho, kdo od nás nevymáhá nějak důrazně to, k čemu jsme se zavázali. Proto je vhodné přemýšlet o tom, nakolik spolehlivě a včas člověk plní své závazky. Pokud patříme k těm, které musí někdo na něco upomínat, je třeba uvážit, že to nemusí být pro druhého nic příjemného, když nás musí upomínat třeba opakovaně, nebo že někomu přiděláváme starosti.
Další otázky se týkají dvou rozdílných postojů k majetku: Jednak jsou to otázky: Pamatuji na chudé? Nebyl jsem lakomý? Neplýtval jsem jídlem, energiemi a přírodními zdroji? Nehrál jsem hazard nebo nesázel jsem velké peníze? Nehrál jsem na automatech? Nejde tedy jen o nepoctivé získání majetku, ale i o to, jak hospodařím s tím, co mi patří. Lakomství se projeví tím, že užitek plynoucí z majetku chce mít člověk jen pro sebe. My se máme svého svědomí ptát, nakolik náš majetek slouží dobru a pokud je to třeba a v našich možnostech, i dobru našich bližních. Opačným proviněním je zbytečné promarnění majetku. Víme, že je řada zemí, kde lidé stále umírají hladem nebo na nemoci, které se dají léčit. Pokud někdo rozmařilým způsobem prohýří nějaké své prostředky, je to proviněním i proti těm bližním, kteří strádají.
Zpytování svědomí se může týkat i toho, když někdo podlehne dojmu, že mu zaměstnavatel neplatí dost peněz, tak ani není třeba pracovat poctivě. Jenže pokud je to pravda, před Bohem má vinu zaměstnavatel a bude za to souzen. Já nejsem ten, kdo má právo soudit, zda je zaměstnavatel spravedlivý nebo ne. Moje zodpovědnost spočívá v tom, zda dávám dobrý příklad a pracuji poctivě s tím, že mám právo domáhat se spravedlivé mzdy, ale ne šidit svoji práci.
Další oblast je otázka závisti. Nebažil jsem po majetku a penězích? Nebyl jsem závislý na věcech? To je to, co se týká 10. přikázání. Bible tuto věc vystihuje slovy „Nebudeš dychtit po majetku svého bližního“. Máme se zamyslet nad tím, zda příliš nelpíme na tom, abychom si mohli také pořídit všechno to, co vidíme u druhých. Nebo jestli se dokonce neobjevují myšlenky, ve kterých někomu nepřejeme to, co má nebo co si užívá. Ovšem jen ten, kdo podle Ježíšových nejprve hledá Boží království, může být zcela odpoutaný o toho, že by někomu záviděl bohatství.
Nakonec se dostáváme k 8. přikázání. Ohledně křivého svědectví je třeba se ptát, zda jsem neuškodil jsem svou lží jiným? Pro míru viny je podstatný důvod ke lži. Závažným hříchem je jen taková lež, která něčemu uškodí, někomu ublíží. Rozhodující tedy je, s jakým úmyslem někdo nějakou lež vypustí z úst. Celkem neškodná lež může být taková, kdy se chceme pouze vyhnout složitému vysvětlování něčeho nebo nepovažujeme za nutné odpovídat na zbytečně zvědavé otázky. Lepší ale je na rovinu říct, že o něčem nemáme chuť s někým mluvit nebo že máme důvod, proč si něco necháme pro sebe.
Pak je otázka, jak závažné jsou pomluvy. Je třeba rozlišovat mezi pomluvou a oprávněnou kritikou. Nejčastějším zdrojem pomluv je, že si lidé snadno o někom domýšlejí špatné věci, které nemají podložené. Často se stává, že někdo si na někom všimne něčeho podezřelého a aniž zná okolnosti, souvislosti a neví nic o tom, co za tím vším vězí, rovnou tomu člověku podsouvá špatné úmysly nebo nějaké provinění. A s druhými už o tom mluví jako o jasné věci. Proto je třeba dobře zpytovat svědomí ohledně toho, jak se vyjadřujeme o druhých a čím to máme podložené. Nebo jestli dokážeme raději mlčet, když se v nějakém kolektivu takto probírají nepodložené dohady o tom, co kdo s kým kde měl a podobně.
Ovšem mluvit o chybách druhých, i když stoprocentně víme, že je to pravda, také nemusí být vždycky v pořádku. Oprávněné je to jen tehdy, pokud se tím bráníme vůči nějakému zlu, nebo oprávněnou kritikou chceme tomu dotyčnému prospět k nápravě. Jinak se takovému hříchu říká nactiutrhání, když vyjevujeme chyby druhých bezdůvodně.
Lži se týká i otázka, jestli jsem vždy upřímný? Kdo je třeba pyšný a ješitný, namlouvá si něco sám o sobě a předstírá to před druhými. Proto máme zpytovat svědomí, nakolik jsme ochotní vždycky se na sebe dívat pravdivě, nedělat se lepšími ani před sebou, ani před druhými. Někdy je také hodně těžké umět přiznat nepříjemnou pravdu o sobě. V takové situaci je dobré si připomenout Ježíšova slova: Pravda vás osvobodí. Když člověk pravdu o sobě nepřizná, stává se spoutaným přetvářkou, vykrucováním apod. Naopak přiznat pravd je velmi osvobozující, protože si člověk pak už nemusí na nic hrát.
S neupřímností pak souvisí také lichocení druhým. Když se o někom vyjadřujeme lépe, než jaký ve skutečnosti je, tak to může mít různé důvody. Buď u něj chceme získat nějakou přízeň anebo máme strach vyjádřit se pravdivě. Opět je třeba umět rozlišit, co tím člověk sleduje a zda jde o lichocení naprosto neškodné nebo vypočítavé.
Tím jsme se dostali k závěru zamyšlení nad naším zpytováním svědomí. Příští neděli se budeme ještě věnovat samotné svátosti smíření.
otec Josef
Zpět na titulní stránku