Příprava na svátost smíření – 3. část

5., 6. a 9. přikázání

Při rozebírání zpytování svědomí se dostáváme k 5. přikázání, které upozorňuje na provinění proti daru života. Slovo nezabiješ se kromě nejhoršího činu, jakým je vražda, vztahuje i na všechno ostatní, co jakkoliv životu ubližuje.

Snad nemusíme víc rozebírat otázky, kdy je jasné, jakými způsoby si lidé dokáží ubližovat. V současně době ale může být při zpytování dobré zamyslet se, nakolik někdo věnuje pozornost násilí např. ve filmech nebo počítačových hrách. Nechat se totiž bavit nějakou projekcí, kde se zabíjí jak na běžícím pásu, je také znevážením daru života.

Vážným proviněním ale také je podléhat nenávisti nebo někoho proklínat. Proklínat znamená přát někomu zlo a svolávat ho na něj. Nechat v sobě působit nenávist vede právě k tomu, že někdo druhému zlo přeje. Přát někomu zlo je velmi vážným proviněním proti lásce Boží, která všem přeje dobro. Proto je důležité zpytovat svědomí ohledně toho, jaké myšlenky se nám objevují v hlavě ve vztahu k našim bližním. A jakmile se stane, že se zaobíráme takovou myšlenkou, která nepřeje někomu nic dobrého, je třeba se tomu vzepřít, odmítnout to a co nejdřív vložit do svátosti smíření. Podobné je to také s otázkou: Nechoval jsem proti jiným v srdci zášť nebo pomstu?

Cokoliv, co ve vztahu k druhému není v pořádku, je výzva ke zpytování svědomí. My máme přirozeně tendenci vidět, čím si to zavinil ten druhý, ale bez zpytování svědomí nám vůbec nemusí dojít, že sami jsme někomu něčím ublížili. Proto je důležité zpytovat svědomí i v tom, zda se na věc umíme podívat i očima toho druhého, z jeho pohledu. Jen tak můžeme rozeznat i ten svůj podíl viny a odevzdat ho Ježíšovi, aby to, co je ve vztazích poraněné, mohlo být opět uzdraveno. Bez této snahy můžeme mít snadno dojem, že nikomu jsme nic neudělali a jakýkoliv konflikt je vždy chybou toho druhého.

Specifická otázka 5. přikázání se týká umělého potratu. Může se stát, že žena, která podstoupí interrupci, nebyla seznámena se závažností takového hříchu, protože je to věc, kterou zákony umožňují, a společnost běžně toleruje. Z pohledu víry však jde o zabití bezbranné lidské bytosti, i když počaté dítě samo o sobě ještě neví. Od okamžiku početí se totiž jedná o nový lidský život darovaný Bohem a ti, kdo ho zplodili, za něj mají zodpovědnost, muž stejně tak jako žena. Na závažnost takového provinění upozorňuje také to, že sejmout vinu v tomto případě může pouze zpovědník se zvláštním pověřením od biskupa. V naší zemi ovšem toto pověření mají všichni zpovědníci.

S tím souvisí i užívání prostředků schopných usmrtit vyvíjející se dítě krátce po početí, např. hormonální antikoncepce nebo nitroděložní tělíska. Z pohledu víry by ani obavy z narození postiženého dítěte neměly být důvodem k takovému činu. S tím souvisí i otázky, zda k tomu někdo nemlčel, nevaroval před takovým činem, nebo dokonce někoho nenabádal a nenutil.

Před Bohem pak máme zodpovědnost za dar svého vlastního života. S tím souvisí otázky jako: Neriskoval jsem nepřiměřeně při sportech, jízdě autem? Nepečoval jsem nepřiměřeně o tělo na úkor duše? Nebyl jsem nestřídmý v jídle, mlsný a nenasytný? Nepoškozoval jsem životní prostředí? Neškodil jsem svému zdraví? Tam mohou patřit drogy, cigarety, alkohol, narkotika, ale taky prostě špatná životospráva, přepínání sil apod. Cokoliv neprospívá životu a zdraví je znevažováním tohoto Božího daru.

Do zpytování svědomí pak patří i to, jak se snažím o dobro, které mám možnost vůči bližním vykonat. Čím vším mohu přispět tomu, aby dar života mohl být více naplněn radostí, krásou a dobrem?

Dostáváme se k 6. a 9. přikázání. Velká část dnešní společnosti považuje za něco normálního mnohé z toho, před čím varují otázky z pohledu víry. Jednak jde o různé formy zábavy, kde se zneužívá sexualita. Zobrazovat a vystavovat půvab a krásu lidského těla by samo o sobě nemuselo být nic špatného, ovšem za předpokladu, že by člověk byl schopen obdivovat tuto krásu Božího díla čistě. To je také rozhodující měřítko pro rozlišení hříchu. Jakmile jde o žádostivý pohled, který působí na pohlavní touhy, jedná se o hřích. Když se však ve filmu objeví nějaká nevhodná scéna, kterou jsme nevyhledávali a nestojíme o to, aby v člověku něco nemravného vzbuzovala, pak není nutné se tím znepokojovat.

Ovšem při jakémkoliv záměrném pozorování všeho mimo manželský vztah, co může působit na sexualitu, dochází vlastně ke zneuctění lidské bytosti. To, co by mělo patřit do soukromí druhého člověka nebo manželů, si pozorovatel přivlastňuje a nechává to působit na své představy a pohlavní touhy. I když se taková touha objeví jenom v mysli člověka, jde minimálně o lehký hřích.

Těžkým proviněním je, když dojde k fyzickému zneužití pohlavních sil pro vlastní uspokojení. Když se toho dopustí člověk sám se sebou, katechismus uvádí, že pro posouzení mravní závažnosti je třeba brát v úvahu lidskou nezralost, sílu získaných návyků, vliv stavu úzkosti nebo jiných psychických činitelů. Z toho je třeba vycházet při rozlišení, jestli díky takovému činu duše je nebo není zatížena těžkým hříchem. Je rozdíl, jestli někdo něco takového běžně a záměrně vyhledává, anebo se tomu cílevědomě brání, ale někdy přesto ve slabé chvíli podlehne.

V dnešní společnosti určitě nejsou populární otázky jako: Neschvaloval jsem sexuální život nesezdaných párů anebo osob stejného pohlaví? Mlčel jsem k takovémuto jednání v mé rodině a tím vzbuzoval dojem, že souhlasím? To, jak se k těmto věcem staví dnešní svět, pak má přirozeně vliv i na věřící, že sami polevují v těchto zásadách. Dochází k tomu ale nejspíš právě proto, že si neuvědomují řadu souvislostí, jakou hodnotu třeba má snaha o čistotu v oblasti sexuality. Tato přikázání mají především chránit hodnotu manželského svazku. Manželství má být tak jedinečný a vzácný vztah, že i ty nejdůvěrnější prožitky v oblasti tělesné lásky mají mít své místo jenom v manželství. Každé jiné uplatnění pohlavních sil je jejich zneužitím nebo projevem slabosti.

V oblasti pohlavního života je v pořádku to, co je přirozené a je to tedy v souladu s Božím řádem. Antikoncepce jako nepřirozená se proto taky považuje za provinění a církev o to víc doporučuje přirozené metody plánování rodičovství. Ty vychází právě z toho, jak Bůh stvořil lidský organismus. Když ovšem někdo odmítá děti ze sobeckých důvodů s tím, že využije přirozené metody, tím si to u Pána Boha taky nijak nevylepší.

9. přikázání pak jako zvlášť důležitou hodnotu zdůrazňuje manželskou věrnost. Tady je na místě zpytování svědomí v tom, jak oba manželé pečují o svůj vztah lásky a odevzdanosti. Jestli jedna strana bere sice věrnost jako samozřejmost, ale nedává tomu druhému dostatek pozornosti a péče, pak má velký podíl viny na tom, když se druhý nevěry dopustí.

Někdy se stane, že lidé v době uzavírání manželství nepovažovali za důležité mít svatbu v kostele. Z pohledu křesťanské víry je ale takové manželství neplatné a člověk potom ani nemá přístup k dalším svátostem. Pokud si ale lidé časem nacházejí cestu k víře a k Bohu, vždycky mají možnost církevního zplatnění manželství. Tuto možnost nemají pouze ti, kdo se rozvedli a měli už první sňatek v kostele. Nelze však nikoho odsuzovat za to, že nezůstane po nevydařeném manželství do konce života sám. Vždycky to ale má určité závažné důsledky.

Dále je zde třeba zmínit homosexualitu. Pochopitelně se nikdo neproviňuje tím, když má odlišnou orientaci a nikdo nemá právo upírat mu úctu a důstojnost jako komukoliv jinému. Jedná se ovšem o určité narušení přirozenosti, kterou Bůh nezamýšlel podobně, jako nezamýšlel ani žádné nemoci, postižení atd. Neznáme odpovědi na to, proč je někdo stižen nějakou nemocí a někdo zase nějakou zvláštní sexuální orientací. Je to zřejmě důsledek toho, že lidský rod se vymanil z podřízenosti Božímu řádu. Pak je ale taky třeba respektovat, že pokud je něco nějakým způsobem narušené, nelze to považovat za něco přirozeného. Proto i uplatnění pohlavních sil je oprávněné jen přirozeným způsobem, který je v souladu s Božím řádem.

otec Josef