Příprava na svátost smíření – 2. část

3. a 4. přikázání

Výzva k posvěcení svátečního dne vede k otázce, nakolik využíváme to, co nás vede k Bohu a posvěcuje naši duši. Posvětit sváteční den můžeme jedině tím, že se prohlubuje naše vlastní posvěcení. No a největší zdroj pro posvěcení našeho života máme v eucharistii a tím při mši svaté.

V katolických katechismech je obvykle uváděno, že zanedbání mše sv. v neděli je těžký hřích. Někdy ale lidé tápou v tom, kdy jde o skutečně závažné provinění, kdy jde o lehký hřích a kdy neúčast na mši hříchem není.

Je zřejmé, že někteří věřící nechodí pravidelně do kostela, někteří téměř vůbec a přitom nemají pocit, že by se tím nějak vážně proti Bohu proviňovali. Je totiž velký rozdíl, jestli člověk ví nebo neví, co při mši svaté dostává. Při mši svaté jde o to, aby nás společná modlitba a oslava Boha otevírala jeho blízkosti, abychom si stále víc osvojovali Boží slovo a ono tak víc projasnilo náš život. Při bohoslužbě oběti a ve svatém přijímání máme příležitost k nejdůvěrnějšímu spojení s Ježíšem, aby nám dával svého Ducha a posiloval nás pokrmem života věčného.

Když už dobře vím, jak je pro mě prospěšné být na mši, jak tím v sobě obnovuji Boží život, očišťuji se a posiluji se v prokazování dobra a lásky, pak je to velká chyba, když bych nechal v neděli mši svatou stranou a dal přednost něčemu jinému. Co ale člověk, který nic z toho při mši dosud neobjevil? U takových lidí pak provinění nespočívá v tom, že nepřijdou v neděli do kostela, protože v tom dosud nenašli smysl. Provinění, které si člověk neuvědomuje, ani nemůže duši zatížit jako těžký hřích. Chyba může být spíš v tom, že se člověk nesnaží nacházet si cestu blíž k Bohu a nezajímá se o to, jaké místo v tom má mše svatá. Samozřejmě není snadné posoudit, nakolik je to vina takového člověka, který nevnímá, co nám Bůh v eucharistii nabízí.

O těžký hřích nemusí jít ani v případě, když je obtížnější se na mši svatou dostat. To je například na rekreaci, když je kostel příliš daleko a není k dispozici snadná doprava. Pro starší lidi to může být větší vzdálenost do kostela. Pak je dobré najít si pro posvěcení neděle aspoň nějaký vlastní způsob nebo využít přenos bohoslužeb.

Na jednu stranu jsou takoví věřící, kteří mají obavy jít k přijímání, dokud se nevyzpovídají, protože nebyli na mši kvůli nemoci. Tady je škoda, že takový člověk se nesnaží rozlišit, kdy jde skutečně o hřích. Pak jsou ale i takoví, kteří přijdou na mši podle toho, jak jim to právě vyhovuje a jdou k přijímání jakoby nic. Jenže i když někdo chodí na mši každou neděli, taky to ještě nemusí znamenat, že tím den Páně opravdu posvětí. Pokud zde nehledám živého Krista, nečerpám ze setkání s ním potřebné síly a milosti a neodcházím duchovně obnovený, pak mi chození do kostela není moc platné.

S dobrým prožitím mše proto souvisí, zda člověk přijde včas, zda se snaží dobře připravit a soustředit, jestli zachovává eucharistický půst. Dobré je také uvažovat i o tom, jestli nějaké mé projevy nebo to, co mám na sobě, neruší pozornost ostatních.

Proto by se věřící, kteří takovou věc řeší ve zpovědi, neměli spokojit pouze s konstatováním, jestli a  kolikrát vynechali nedělní mši. Je dobré zpytovat svědomí i v tom, jaký význam slavení eucharistie přikládám? Pokud dochází k tomu, že jsem ochoten něčemu dát v neděli přednost, tak proč. Co je pro mě tak důležité, že tomu dám přednost před posvěcením svátečního dne.

Zpytování je důležité také ohledně úcty ke Kristu ve svátosti Eucharistie. Projev neúcty může být už i to, když někdo přijme hostii na ruku a pak tělo Páně přijímá za pochodu, když jde do lavice. Okamžik svatého přijímání má být naplněn zvláštní soustředěností a úctou. Na tuto úctu je dobré myslet i při každé pokleknutí před svatostánkem nebo úklonou před oltářem.

Kromě neděle se 3. přikázání vztahuje i na tzv. zasvěcené svátky, kterými jsou u nás slavnost Narození Páně 25. prosince a slavnost Matky Boží 1. ledna. Občas slyšíme, že na nějaký všední den vychází tzv. doporučený zasvěcený svátek. To znamená, že význam toho svátku je srovnatelný s nedělí a proto máme využít mši svatou k posvěcení toho dne, nakolik to podmínky všedních povinností umožňují.

Třetí přikázání se pak netýká jenom mše svaté, ale celé neděle. V té souvislosti se můžeme zamyslet nad otázkami jako:  Pokračoval jsem v neděli v práci, kterou vykonávám celý týden? Pracoval jsem v neděli dobrovolně ze zištných důvodů? Neplánoval jsem na neděle práce pro sebe a druhé, které nebyly neodkladné? Nakupoval jsem z pohodlnosti v neděli?

Den Páně má být tedy dnem odpočinku, kdy věřící dokáží dát přednost jak vztahu k Bohu, tak vztahům ke svým bližním. Práce v neděli, které není nutná, je znamením nedůvěry v Boha. Takový člověk víc očekává od toho, co si sám zajistí svou prací než od toho, co do jeho života chce vnášet Bůh. Pokud je ale pro někoho například práce na zahrádce forma rekreace, když sedí celý týden někde v kanceláři, nemusí to být nic pohoršujícího. Při zpytování svědomí tedy máme hledět především na to, s jakým úmyslem co člověk v neděli dělá. Je třeba rozlišovat, co slouží soudržnosti a pohodě v rodině a co pouze hmotnému zisku.

Dostáváme se k 4. přikázání. I dospělých lidí se týkají otázky, jako: Vážím si rodičů?  Modlím se za ně, pomáhám jim? Vyjadřuji se o nich dobře a nestydím se za ně? Starám se o své nemohoucí rodiče? Neodložil jsem je někam?

U starých a nemocných rodičů je třeba umět rozlišovat, co je jim člověk schopen poskytnout a co už v jeho silách není. Vážným proviněním je neposkytnout starým lidem péči jen proto, že jsou na obtíž. Na druhou stranu může mít někdo ke svým rodičům opravdovou úctu a lásku, jenže není v jeho silách poskytnout jim veškerou péči, kterou by potřebovali. Zpytování svědomí se tedy týká hlavně toho, zda jim člověk poskytuje to, co jim může dát.

U rodičů nedospělých dětí se pak toto přikázání nejvíc týká toho, jak se věnují dětem, aby ony také v atmosféře náležité úcty a lásky vyrůstaly. Tomu odpovídají např. otázky: Nesvěřoval jsem bezdůvodně výchovu dětí cizím lidem? Zajímám se o to, jak jsou děti ve škole a v jiných institucích formované?

Právě čas na děti je v některých rodinách velký problém. Jenže před Bohem nemají rodiče největší zodpovědnost za to, kolik vydělají peněz a co všechno dětem pořídí, ale k jakým zásadám a charakterovým vlastnostem je povedou.

Hlavní odpovědnost v křesťanské rodině vystihují otázky: Jdu příkladem dětem ve víře a v životě s Bohem? Modlím se s nimi a za ně? Dbám na poučení a vzdělání svých dětí v katolické víře?

Přirozeně, že tohle je možné jedině vlastním důkladným příkladem. Děti mají mít možnost u svých rodičů poznat, jaký význam a hodnotu má praktický křesťanský život pro společné dobro v životě rodiny.

Téma 4. přikázání se dále týká i vztahů mezi podřízenými a nadřízenými, nebo vztahu k autoritám ve společnosti. Proto je dobré se ptát: Modlím se za vládu a politiky místo kritizování? Mám odvahu vystoupit proti nespravedlivým projevům? Zpytování svědomí se týká také toho, zda v dnešní společnosti nebo v zaměstnání dokáže věřící člověk vždy zůstat čestný, pravdivý a poctivý a to zvlášť tehdy, když by se tím měl znelíbit svým nadřízeným.

otec Josef