Příprava na svátost smíření – 1. část

První a druhé přikázání

Budeme postupovat podle přikázáni Desatera a pokud někoho ta slova budou usvědčovat, jaký je nemožný křesťan, jistě to není nic příjemného. Zkusme proto mít vždycky na paměti, že za těmi slovy Desatera stojí milující Bůh, který nás nechce odsoudit a naše viny nám chce ukázat jedině proto, aby nás mohl očistit. Toto zpytování svědomí se netýká jen toho, co jsme udělali špatně nebo neděláme dobře. Chceme si taky uvědomit, co jako křesťané můžeme dělat a neděláme to.

První přikázání je v Bibli formulováno slovy: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Co to znamená mít jiného boha? Jde o to, že Bůh má mít rozhodující místo naprosto ve všech oblastech a rovinách našeho života. A tam, kde ho nemá, tam je zřejmě něco, co zaujímá to jeho místo. To vše, co zabírá Bohu jeho místo v našem životě, je něco jako falešní bohové.  Může to být moc, úspěch, zábava, peníze, televize, počítač, tělesné touhy, city, ale i naše vztahy, přátelé. Cokoliv se stane  důležitějším než Bůh.

Uvažme taky, jestli nemáme vymezené jen určité oblasti, kde s Bohem počítáme, ale v jiných oblastech například v práci, při nějakém zařizování nebo v některých zájmech zůstává víra stranou. V takových případech jsou pak aktuální otázky, jak se snažím, aby Bůh byl na prvním místě v mém životě? Zda se něčemu nepodřizuji víc než Bohu? Zda využívám příležitostí k vydávání svědectví o Bohu, o životě s Kristem a jestli svoji víru v některých situacích raději neskrývám? Kdo už objevil, jaké životní bohatství je nám k dispozici skrze víru v Krista, ten se s ní nemůže skrývat. Naopak je rád, když se mu naskytne příležitost, aby se hlásil ke svému přesvědčení. Pokud tomu tak není, je dobré uvažovat, zda dělám dost proto, aby moje víra byla jistější a silnější.

Když se někdo chová jinak ve společenství věřících a jinak mezi nevěřícími a přizpůsobuje se jim, zřejmě v jeho životě nemá Bůh takové místo, jaké by chtěl mít. Pak je třeba uvažovat, co mi schází, aby moje spojení s Bohem bylo zřetelné i v nevěřícím prostředí.

Některým věřícím ovšem uniká, že také ne vše v duchovní oblasti lze spojovat s naší vírou. Toho se pak týkají otázky typu: Nehledal jsem pomoc ve východních náboženstvích a jiných duchovních naukách (mantry, čakry, reiki,…)? Neuchyloval jsem se k učení o reinkarnaci, tzn. převtělování? Neúčastnil jsem se vyvolávání duchů? Nevěřil jsem ve věštby, vykládání karet, snáře? Nezabýval jsem se magií, okultismem, horoskopy? Nepřikládal jsem důležitost pověrám, talismanům nebo amuletům? Nevyhledával jsem služeb léčitele, který léčí nedovoleným způsobem v návaznosti na bludné nauky, kam patří také homeopatie?

Další otázka je, do jaké míry umožním, aby to své místo v mém životě mohl Bůh zaujmout v plné míře. Během utváření víry je docela přirozené, když se vyskytují nejrůznější pochybnosti. Pochybnost o Bohu nebo o nějaké pravdě víry sama o sobě ještě nemusí být hříchem. Proviněním je teprve to, když s tou pochybností nic nedělám a nesnažím se najít odpověď, která by mi mohla vnést jasno. Proto je dobré při zpovědi uvést, čeho se konkrétně nějaká taková pochybnost týkala, aby bylo možné udělat něco pro její odstranění.

S tím pak také souvisí: Vzdělávám se aktivně ve víře? Čtu si katechismus, Bibli a dobrou duchovní literaturu? Využiji také někdy duchovní programy, obnovy, které se mi nabízí? Jak mému životu slouží moje modlitba? Snažím se rozlišit, co ode mne Bůh očekává, nebo jen žádám, aby mi Bůh zařídil život podle mých představ?

Daleko závažnějším proviněním než jsou pochybnosti, je lhostejnost. Když člověk bere v úvahu Boží existenci, ale nedbá na to, že by to mělo mít nějaký vliv na jeho život, je to mnohem horší, než když je člověk nevěřící. Proviněním ale je i to, že člověk zůstává lhostejný k různým duchovním hodnotám, které nás s Bohem spojují, které nás Bohu přibližují. V životě církve je řada možností, které věřící nevyužívají, protože si neuvědomují jejich hodnotu. Provinění tedy není v tom, že ty možnosti nevyužívají. Vina spočívá v netečnosti, ve lhostejnosti k tomu, co všechno Kristus církvi svěřil, v neochotě poznávat, o jaké duchovní bohatství se vlastně jedná.

Pro křesťanský život je důležité pravidelně se zamýšlet nad tím, čemu je dobré se věnovat naplno a co mohu oželet, jak zacházím s časem, který mi Bůh na tomto světě dal. Nebo nakolik mi prospívá to, čím zaplňuji čas volna a odpočinku?

Pokud chceme dávat Bohu dost místa ve všem, co prožíváme, bez rozjímavé modlitby to nepůjde. Nechávat například modlitbu na dobu těsně před spaním může pro někoho znamenat, že už z modlitby zbude pouze náhrada za ukolébavku.

Častým problémem je modlitba nesoustředěná a bezmyšlenkovitá. Nestačí pouze vyznat se z nesoustředěné modlitby. Je třeba se taky ptát na to, proč je moje modlitba bezmyšlenkovitá. Třeba proto, že místo ní myslím na věci, které budu dělat potom, na starosti, které mám před sebou. Modlitba ale přece není od toho, abychom sice soustředěně odříkali Otčenáš, který přitom zůstane zcela odtržený od života. Nejlepší modlitbou bude to, když v  čase vyhrazeném na ztišení budeme myslet právě na ty své starosti a problémy, ale současně z těchto myšlenek vytvoříme vlastní modlitbu. A to tím, že ty starosti Bohu svěříme, že poprosíme, aby nás vedl při jejich řešení. Proto se při zpytování svědomí mohu ptát zejména na to, zda se z modlitby nestala nějaká formalita, abych si splnil náboženskou povinnost. Zda jde o skutečný rozhovor s Bohem a zda se taky snažím nejen Bohu něco říkat, ale také mu naslouchat. Zda ve svém svědomí hledám i jeho vnuknutí a snažím se tak nacházet odpovědi na to, co Bohu v modlitbě svěřím.

Modlitba, četba Písma, půst, svátosti, to všechno jsou duchovní zbraně, které je třeba používat v boji proti každému pokušení a každé formě zla. Tím vším můžeme dávat průchod moci Boží lásky nejen k nám osobně, ale i do světa kolem nás. Ono je na jednu stranu důležité, když se lidé zapojí do humanitární pomoci, pokud se dějí takové věci jako teď na Ukrajině. Kdyby ale věřící důkladně používali duchovní zbraně vůči silám zla, nemuselo by se ve světě zdaleka tolik problémů řešit. A pokud nám chybí víra v sílu modlitby, pak je to třeba přiznat jako náš nedostatek, aby nám v tom Pán dodal více jistoty.

S tím souvisí i to, jaká je naše důvěra v Boha. Jak se třeba projevila v nejhorších etapách pandemie nebo jak se projevuje nyní v současných událostem. Někteří lidé podléhali panice a byli vyděšení z coronaviru a teď se zase děsí scénářů, podle kterých by se ze současného konfliktu vyvinula třetí světová válka. Skutečná důvěra v Boha obnáší přesvědčení, že nic na světě ani ta největší pohroma nás nemůže odloučit od Kristovy lásky. Tomu ale těžko uvěří někdo, jehož naděje se upíná k tomuto světu a ne k věčnému Božímu království

Podívejme se dnes ještě na druhé přikázání: Nebudeš brát jméno Boží nadarmo. Zřejmě nejčastější provinění proti 2. přikázání je vyslovovat jména Boží, svatých a pojmy s tím spojené bezmyšlenkovitě a bez úcty. Každopádně je špatné, když se člověk takového zlozvyku nesnaží zbavit. Je to projev velkého nedostatku úcty, když tam, kde někdo použije slova „Ty vole“, věřící použije jméno Boží. Velmi účinnou pomocí v tomto je slíbit Pánu Bohu, kdykoliv se při tom přistihnete, okamžitě se za odstranění tohoto zlozvyku pomodlit aspoň střelnou modlitbu.

S tím souvisí i to, jak se zachovám, když jsem přítomen tomu, kde se mluví posměšně o věcech víry. Pokud se k tomu nevyjádřím nijak odmítavě, budím dojem, že s tím souhlasím a tím se stavím mezi ty, kteří se takto proviňují. Vážnějším proviněním pak je rouhat se Bohu. To se týká všeho, kdy v sobě pocítíme odpor vůči tomu, že Bůh něco tak a tak dopustil. Jakmile něco Bohu vyčítáme, stavíme se nad něj, jako bychom my lépe věděli, co má Bůh dopustit a co ne. Tolik k prvním dvěma přikázáním.