Obnova – slavení Eucharistie

6. Svaté přijímání, závěr

Minulou neděli jsme si jako hlavní část mše svaté přiblížili tzv. eucharistickou modlitbu. Na oltáři je přítomné Ježíšovo obětované tělo a prolitá krev a my v té chvíli prožíváme, že Ježíš je zvláštním způsobem přítomný mezi námi ve svátosti oltářní.

Teď následuje další část, kdy máme příležitost přistoupit ke svatému přijímání. Uvažme, co v tu chvíli opravdu očekáváme. Především tak máme přístup k pokrmu života věčného. Víme, že na každé správné hostině je hostitel k dispozici svým hostům. Na eucharistické hostině je hostitel Ježíš k dispozici dokonce takovým způsobem, že nám nabízí sebe samého jako duchovní pokrm. To, s čím Ježíš přišel, se tak stává součástí naší bytosti. Tímto pokrmem v nás Ježíš rozvíjí sílu lásky, dobra a schopnost bránit se zlu a pokušení.

Tento pokrm však může přijmout jen ten, kdo je na to vhodně připravený. Snad každý zde ví, že rozhodující je být ve stavu milosti posvěcující, to znamená nemít duši zatíženou žádným těžkým hříchem. Pak je to především modlitba, která v srdci člověka vytváří odpovídající postoj k přijetí Kristova Těla. Hodinový eucharistický půst nás má navíc vést k odpovídající úctě. Poté, co skončila eucharistická modlitba, vybízí kněz věřící, aby se spojili v modlitbě, kterou nás naučil sám hostitel.

V modlitbě „Otče náš“ je obsaženo všechno podstatné, za co se máme modlit a to také můžeme díky svatému přijímání v sobě živit. Uvažme, jak se touto modlitbou můžeme na svaté přijímání vhodně připravit. Když Boha oslovujeme „Otče náš“, stojíme o to být jeho dětmi. Těmi se ale stáváme díky našemu spojení s Ježíšem. Když pak pokračujeme slovy „jenž jsi na nebesích“, mimo jiné si tím připomínáme i důvod svatého přijímání. Pán Ježíš nám přece slíbil: Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný. Tento pokrm nám tedy umožňuje, aby náš život mohl být rovněž završený na nebesích.

Když se modlíme „posvěť se jméno tvé“, chceme posílit svoji víru, že právě splynutí s Kristem je pro naše posvěcení nejdůležitější. A Eucharistie je nejlepší prostor našeho sjednocení s Ježíšem. Modlitbou „přijď království tvé“ zveme Ježíše, aby si Boží království budovali v našich srdcích. Přitom každé svaté přijímání je jakoby dalším stavebním kamenem, který přikládáme k této stavbě Nebeského království.

Upřímně vyslovovat „buď vůle tvá …“ obnáší odhodlání dávat přednost Boží vůlí před naší vůlí. Jenže dávat přednost Bohu, na to nejsme vždy dost silní. Když je ale pro věřícího samozřejmostí přistupovat často a upřímně ke stolu Páně, jeho vůle se tím s Ježíšem stále více sjednocuje. Další slova modlitby „chléb náš …“ zahrnují prosbu za vše, co člověk potřebuje k životu. Před svatým přijímáním bychom však měli myslet především na chléb věčného života. S tím pak souvisí i prosby za to, aby bylo dost kněžských povolání. Nebeský chléb dává Bůh svému lidu právě skrze ruce kněží, takže na tom také záleží, zda budou mít věřící dostatek příležitostí sytit se duchovní stravou.

Při modlitbě „odpusť nám naše viny“ si máme umět přiznat, jak moc sami odpuštění potřebujeme. Ten, kdo si myslí, že odpuštění nepotřebuje, nepotřebuje ani svaté přijímání. Přijímat Tělo Kristovo je totiž možné jenom díky přesvědčení, že toto Tělo bylo na kříži obětováno právě kvůli zahlazení našich hříchů. Když prosíme „neuveď nás v pokušení“, musí nám být jasné, že vlivu mnoha různým pokušení se v životě nevyhneme. Ale zase je to duchovní síla pramenící ze spojení s Kristem, která nám poskytuje moc pokušením vzdorovat. Nakonec se modlíme „zbav nás ode všeho zlého“. Je jisté, že svaté přijímání nás neochrání od nepříjemnosti, od těžkých nebo i bolestných událostí. To zlo, před kterým nás může chránit, je odvrácení se od Boha a přilnutí k hříchu. To je totiž pro duši člověka tím největším zlem.

Po modlitbě Páně kněz pokračuje sám v modlitbě, ve které se odvolává na Ježíšův příslib pokoje a vyprošuje Kristův pokoj všem, kteří jsou v církvi shromáždění. Po této modlitbě následuje pozdravení pokoje mezi věřícími. Zde je další důležitá věc pro připravenost na svaté přijímání. To může přinášet užitek jen tomu, kdo sám druhým upřímně a bez výjimky přeje pokoj Kristův.

Pak už následuje bezprostřední příprava na svaté přijímání. Vzýváme Krista jako Beránka, který snímá hříchy světa. Kněz pozvedá hostii a ukazuje věřícím, že zde je ten obětovaný beránek. A aby povzbudil přítomné k účasti na stolu Páně, uvádí, že jsou blahoslavení ti, kteří jsou pozváni k večeři beránkově.

Věřící na to odpovídají slovy: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel…“. My nepřijímáme tělo Páně proto, že bychom si to zasloužili. Právě naopak, protože neumíme ze svých sil žít podle Božího řádu, nabízí nám Bůh tento pokrm naprosto nezaslouženě. Někdo možná pochopil svaté přijímání jako odměnu za to, že byl u zpovědi. To je ale nepochopení svátosti oltářní. Překážkou k přijímání je pouze takový hřích, kterým se člověk zcela odvrací od Boha. Takže přistoupení ke stolu Páně nemusí být vázáno na to, zda jsme byli krátkou dobu před tím u svátosti smíření. Přirozeně, že účast na stolu Páně se odvíjí i od toho, nakolik si kdo uvědomuje hodnotu tohoto svátostného pokrmu. Při každé mši svaté se nám Kristus znovu vydává do rukou a říká: „Vezměte a jezte“. Každá mše je hostinou, na které jsme zváni ke stolu, abychom se sytili tím, co Kristus nabízí. Pokud ale někdo dosud necítí potřebu, že by přijetí sv. přijímání mělo být přirozenou součástí každé naší účasti na mši, nemá cenu ho k tomu strkat.

Každopádně pro toho, kdo nemůže přistoupit ke svatému přijímání, a přitom stojí o dary nabízené Kristem, je velmi vhodné vykonat si alespoň tzv. duchovní svaté přijímání, jak je uvedeno v kancionálu pod č. 042. Eucharistickou hostinu pak kněz zakončí modlitbou z misálu, při které prosí vždy za určitou oblast života, kde se může vliv svátosti oltářní projevit.

Na závěr mše dostávají věřící požehnání, v jehož síle mají také vstupovat do všeho, co je čeká. V těch slovech „jděte ve jménu Páně“ není podstatné, že už by měli věřící odejít z kostela. Důležité je, že ve jménu Páně mají všude, kam přijdou přinášet Boží požehnání, které v kostele přijali. Proto je dobré, když se věřící snaží z Božích darů a milostí při mši svaté co nejvíce načerpat, aby se pak mohli s druhými o tyto duchovní hodnoty podělit. A jestli se během těchto postních nedělí podařilo, že aspoň někdo si něco ze mše svaté lépe osvojil, pak se to může projevit i tím, že odchází bohatší a má se tedy o co podělit.

otec Josef