Obnova – slavení Eucharistie

3. Úvodní část mše svaté

Pokračujeme v úvahách o tom, jak chápeme hodnotu mše svaté a co všechno můžeme během slavení eucharistie prožívat. Dnes si přiblížíme úvodní části a s tím souvisí už i to, jak vypadá náš příchod na nedělní liturgii. Nenechejme stranou ani takovou věc, jako je náš oděv. Je přirozené, že na každou slavnost se její účastníci také svátečně oblečou. Vzpomínám si na dobu dospívání, kdy mi bylo proti mysli oblékat se do kostela nějak moc svátečně. Chtěl jsem tím dávat najevo svůj dojem, že na vnějším vzhledu by nemělo tolik záležet. Ale jakmile jsem si později začal uvědomovat, že chci v kostele prožívat sváteční chvíle, stalo se pro mě samozřejmostí mít na sobě i oděv, který odpovídá sváteční atmosféře.

Důležitější samozřejmě je, jak je člověk ve svém nitru připravený na to, co se má dít. Tak jako je připravený, uklizený a vyzdobený kostel na bohoslužbu, podobně má být přichystán i chrám v našem srdci. S naším hostitelem Ježíšem Kristem se máme setkat nejen v kostele, ale především v našem nitru. Tam máme vytvořit co nejlepší podmínky pro naše setkání.

O jaké setkání jde, to si připomínáme hned při vstupu, když namáčíme prst do kropenky a děláme znamení kříže. Že se to tak dělá, to většina přítomných ví od malička. Uměli by ale všichni také třeba nevěřícímu člověku vysvětlit, proč se to dělá? Neděláme kříž při vstupu do kostela naprosto mechanicky, aniž bychom mysleli na to, že tím máme něco vyjádřit? Přežehnání svěcenou vodou je znamením, že jsme byli pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Při vstupu do kostela si tím připomínáme, že křtem jsme spojeni s Ježíšem a s církví a že tedy patříme mezi ty, kteří mají při slavení eucharistie své důležité místo.

Na jakékoliv oslavě je běžné, že po vstupu do sálu se pozdravíme se známými a pak zejména s hostitelem. Podobně po vstupu do kostela se na prvním místě se chceme pozdravit s Ježíšem, přítomným ve svátosti oltářní. Svůj pozdrav a úctu k němu vyjádříme i tím, kde a jak směrem ke svatostánku poklekneme. Je úplně něco jiného, když opravdu nasměrujeme svoji pozornost k Pánu Ježíš přítomnému v oltářní svátosti a při pokleknutí mu v duchu pošleme svůj pozdrav, než když někde vzadu kostela jen bezduše pokleknutí naznačíme. Já třeba, abych neupadl do nějaké formálnosti, mu chci při takovém pozdravu něco osobního říct, například: Tak jak se Pane Ježíši dnes máš?

Nyní už se dostáváme k začátku mše svaté. První část má název Vstupní obřady. Hned na začátku je dobré vyjádřit, že chceme společně Pána Boha chválit a oslavit. V tom má důležitou roli společný zpěv. Kde se lidé sejdou ve jménu Pána Ježíše, tam on sám přichází se vším, s čím přišel na tento svět a přicházející kněz v tu chvíli zatupuje Ježíše, aby ostatním jeho dary zprostředkoval. Věřící se tedy spojí ve zpěvu, aby uvítali ve svém středu svého Spasitele se vším obdarování, které on svému lidu nabízí.

Všichni společně pak děláme znamení kříže a tím vyznáváme hned na začátku svoji víru. Vyjadřujeme přesvědčení, že jsme se tu setkali jednak ve jménu Nebeského Otce, který nás shromažďuje jako své děti. Dále ve jménu Syna chceme Boha oslavit za dar vykoupení. A ve jménu Ducha svatého se chceme otevřít pro všechno to, jak On chce v našich životech působit. Nyní následuje pozdrav kněze s přáním, aby s vámi se všemi byl náš Pán ve spojení. A věřící mu přání opětují slovy: „I s tebou“. Vidíte, jak se liturgie snaží napomáhat určitému rodinnému duchu, když si vlastně všichni věřící při tomto pozdravu s knězem tykají. Navíc se tento dialog s odpovědí: „I s tebou“ opakuje při mši ještě třikrát.

Po úvodním pozdravu je možné upozornit na konkrétnější význam právě probíhající bohoslužby a pak následuje úkon kajícnosti. Jsme vybízeni, abychom litovali svých hříchů. To je věc velmi důležitá právě na začátku mše. Bůh totiž může obdarovat svými dary jen toho, kdo je schopen uvědomit si a přiznat své chyby a slabosti. Teprve když dovolíme Bohu, aby nám očistil srdce, On má možnost uplatnit svůj vliv na rozvíjení dobra v našem životě. Pak je tato část důležitá i kvůli přistoupení ke svatému přijímání. Jedině s postojem pokory a pokání nám může pokrm života věčného přinést užitek. Bez toho nemůže mít tato svátost v našem životě skutečný význam. Proto je třeba, aby ten, kdo se opozdí a chce přistoupit k přijímání, si úkon kajícnosti vykonal aspoň v duchu soukromě.

Na úkon kajícnosti navazuje zpěv Kyrie, nebo-li „Pane smiluj se“. Tady už má kající ráz přecházet ke slavnostnímu zpěvu. Těmito slovy vyjadřujeme důvěru v Boží milosrdenství a na to se rozezní téma oslavy Boží naplno. Používáme k tomu slova, která zazněla v noci při Ježíšově narození. Gloria in excelsis Deo … Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Do tohoto zpěvu vkládáme všechny postoje lidského srdce, které mohou Boha oslavit: chválíme ho, klaníme se, velebíme, vzdáváme díky. Tento zpěv se vynechává v adventní a postní době, abychom si připomněli, že vždycky před tím, než vynikla Ježíšova sláva, předcházelo období pokory a poníženosti.

Vstupní obřady končí tzv. vstupní modlitbou, latinsky zvanou colecta. Česky to znamená něco jako shrnutí. Do této modlitby mají být zahrnuty úmysly, se kterými přicházejí všichni přítomní věřící. I to, že kněz pozvedá rozepjaté ruce, může naznačit, že chce Bohu předložit modlitby všech přítomných. Po výzvě „Modleme se“ může každý v duchu připojit svůj úmysl a předložit Pánu Bohu to, co je právě pro něj v tuto chvíli důležité. Kněz pak vysloví modlitbou z misálu, která často vystihuje určité téma, liturgickou dobu nebo zaměření mše. Může se v ní odrážet i čtení, které se v ten den čte z Písma svatého.

Když si to nyní shrneme, tak při vstupních obřadech se sjednocujeme ve zpěvu, v oslavě Boží, v modlitbě a skrze prosbu o očištění duše vytváříme atmosféru otevřenosti pro vše, co má Bůh během liturgie pro nás připraveno.