Promluva z misijní neděle

Mk 10, 46 – 52

Církev na celém světě dnes prožívá misijní neděli, kdy se spojujeme v modlitbách za poslání církve šířit Kristovo evangelium. Současně chceme na tento účel shromáždit i nějaké finanční prostředky. Tato podpora misií je zaměřena především na chudé oblasti světa a je zacílena na lidi, kteří jsou ohrožení nemocemi, hladem, válečnými konflikty, nebo nemají přístup k solidnímu vzdělání. Nejde ovšem jen o pomoc v nouzi, ale hlavně aby lidé mohli skrze různé formy pomoci objevit Boží lásku k člověku. Základem misijního působení totiž je, že lidé, kteří již zakusili a objevili sílu Boží lásky, pak z této síly čerpají motivaci a odhodlání, aby se věnovali lidem chudým, ubohým nebo různě postiženým. Jen lidé, kteří jsou naplňováni a proměňováni Bohem, pak mohou být schopni zapojit se do misijního poslání církve.

Jak k takové proměně může dojít, to vidíme v dnešním evangeliu. Vidíme zde slepého Bartimea, jak křičí: „Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Mnozí ho okřikovali, aby mlčel, ale on volal k Ježíšovi ještě víc. Proč asi? Ten člověk totiž pochopil moc důležitou věc. Ježíš je pro něj jedinou nadějí. Jestli by se nechal teď odradit, ztratil by poslední šanci, která by mohla dát nový směr jeho životu. A tak ještě úpěnlivěji volá: Synu Davidův, smiluj se …….

A co se stalo? Byl uzdraven. Ale to není to nejdůležitější. Tím, že prohlédl, nastala v jeho životě radikální změna. Jak jsme slyšeli, on se v tu chvíli vydal za Ježíšem. Nepřijal od Pána jenom uzdravení, ale i možnost následovat Krista.

Položme si, bratři a sestry jednu otázku. Kdy jsme my naposledy takto úpěnlivě volali k Ježíšovi: „Smiluj se nade mnou.“ Řeknete si možná: „Já nejsem tak postižený, žiji celkem dobře, tak nemám důvod takhle úpět k Bohu.“ Jenže my často nevidíme, jak mnoho chce Bůh ještě v našem životě vykonat, co chce proměnit a čím vším nás chce obdarovat. Možná jsme tedy slepotou postiženi ještě víc než ten Bartimaios. On toužil prohlédnout a tuto touhu s důvěrou svěřil Ježíšovi. Jestliže my nepotřebujeme jasněji vidět, co by bylo třeba v našem životě změnit, zůstane nutně vnitřní zrak našeho srdce slepý.

O tom, jak dokáže Bůh odpovědět na opravdovou touhu srdce, vypráví zkušenost jednoho chlapce, který se pak v dospělosti asi před čtyřiceti lety stal misionářem jihoamerických indiánů a jeho příběh je popsán v knize s názvem Bručko. On pocházel z lutherské rodiny, a když ve 14 letech složil konfirmační slib, čekal, že od té chvíle bude lepším křesťanem. Velmi dobře znal náboženskou nauku, chodil do kostela, ale přesto mu Bůh v životě stále chyběl a se svým životem si nevěděl rady. Moc toužil po něčem, co by změnilo jeho život, co by mu dalo nějaký smysl a cíl. Tehdy začal číst evangelium a fascinovalo ho, jaké proměny se s lidmi udály, když do jejich života zasáhl Ježíš. On tolik toužil po takové proměně, a bylo mu divné, že jeho náboženský život k žádné změně nevede.

Jeho touha a četba Písma ho nakonec jednou takhle večer na lůžku přivedla k úpěnlivé modlitbě. Se slzami v očích a s hlavou zabořenou do polštáře začal volat: „Ježíši, já se chci změnit. Mám strach ze života a nemám rád ani sebe. Všechno ve mně je v nepořádku. Já toužím po změně, ale nemohu to udělat sám. Ale když jsi mohl změnit všechny ty lidi v bibli, tak snad můžeš změnit i mne. Prosím tě, Ježíši, dej se mi poznat.“ V tu chvíli ten hoch zvláštním způsobem pocítil, že je zachráněn. Ježíš mu byl najednou na blízku a on cítil, jak se do něj vlévá pokoj, jak získává nový postoj k sobě, k životu i klidem kolem sebe. Tehdy začal jeho nový život, život v úzkém spojení s Kristem a jeho odevzdanost Bohu ho přivedla až k povolání do misií.

Myslím, že je to názorná ukázka, co je podstatné pro opravdové obrácení k Bohu. Aby někdo prožil důkladné obrácení k Bohu, nemusí v tom být rozhodující sebelepší nauka a argumenty, sebevětší zázraky ani kdovíjak perfektní společenství, pokud sám člověk Boha nehledá a nestojí o svoji proměnu. Přitom to není věc jen našeho úsilí, ale tu proměnu v nás musí udělat sám Ježíš. To však není možné bez touhy dát co nejvíce místa Bohu v našem životě. Bez opravdové touhy všechny věci náboženského života jako mše sv., svátosti, modlitba, desatero a podobně zůstávají bez účinku. Konat tyto věci bez touhy po Bohu může vést maximálně k pocitu splněných povinností. K čemu to ale je, když v tom nebudeme vnímat dary a milosti, skrze něž může Ježíš vstupovat do našeho života.

Někdy mám pocit, že si z té bohaté nabídky, které nám mají zprostředkovat Boží dary, děláme jakýsi systém povinností a pouze ukazujeme Bohu, jak jsme ochotní si je plnit. Tím ovšem dáme Bohu malou možnost, aby se jeho vliv projevil na našem životě. Porovnejme si proto tu touhu Bartimea i toho chlapce se svojí touhou po Bohu. Moc si přeji, aby tato touha po Kristu v našich srdcích stále rostla, aby to byl sám Ježíš, který vstoupí do všech narušených vztahů mezi lidmi, do všech pochybností, nejistot a těžkých situací, a to vše bylo mocí jeho lásky proměněno. Proto se nebojme nejlépe z celého srdce volat: „Pane Ježíši, smiluj se nade mnou.“

Opravdový křesťanský život je totiž život naplněný Božím obdarováním. Každého z nás touží Bůh zahrnout mnoha projevy své lásky, ale nikomu se nechce vnucovat. Trpělivě čeká, jestli mu prokážeme dostatek důvěry a dáme mu dost prostoru, aby se mohl projevit a síla darů Ducha svatého se tak mohla plně promítnout do našeho života. To je pak to nejdůležitější, co sami můžeme udělat i pro misijní poslání církve.

o. Josef