Promluva ze Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie

Naučme se chválit Boha jako Panna Maria

Lk 1,39-56

Když slavíme jakýkoliv mariánský svátek, snažíme se uvidět, čím nás Matka Boží inspiruje a jak se to může promítnout do našeho života. Při čtení z evangelia jsme slyšeli známý text o tom, jak Panna Maria při své návštěvě u své příbuzné Alžběty chválí a velebí Pána Boha. Uvažme ale, v jaké situaci je tato mladá dívka a jestli nám by bylo taky tak do zpěvu jako jí. Ona sice oslavuje svého Pána za veliké věci, které jí učinil, jenže když se na tu situaci podíváme z praktického lidského hlediska, tak jí nemáme co závidět.

Ona je totiž v situaci, kdy čeká nemanželské dítě, což byl tehdy mnohem větší problém, než je dnes. Marii je naprosto jasné, že těžko může někomu říkat, že to byl Duch svatý, který na ni sestoupil. Každý by to považoval za mimořádně nehoráznou a velmi rouhavou výmluvu. Ona již byla zasnoubena Josefovi, i když s ním ještě nežila. Pokud by to tedy vypadalo, že je těhotná s někým jiným, bylo by to považováno za nevěru a cizoložství. A ženu, u které bylo prokázáno cizoložství, bylo možné podle starého zákona ukamenovat.

Proto si Josef myslel, že za takové situaci si ji nemůže vzít.  Protože ale ani nechtěl, aby ji potkalo něco zlého, chtěl ji tajně propustit, aby po stránce zákona nebyla vázána zasnoubením. I kdyby ale nebyla odsouzena jako cizoložnice, hrozilo, že zůstane žít jako svobodná matka, pro kterou budou mít ostatní židé jen opovržení. To by znamenalo velmi nejisté zajištění životních podmínek.

Mohli bychom proto očekávat, že Maria si přijde za Alžbětou vylít své srdce, že bude naříkat, co jí to potkalo a hledat u své příbuzné útěchu. Místo toho Maria září radostí a i když ještě vůbec netušila, jak to všechno Pán Bůh zařídí, po přivítání Alžbětou volá: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli.“ Ona zřejmě tak důvěřovala Bohu, že nějaké obavy na sebe nenechala nijak působit. Upřela prostě svoji pozornost ne na to, co budou říkat lidi, ale na to, co jí říká Bůh. A ten jí sdělil, že se má stát matkou Božího syna. Proto její srdce je plné chvály náležející Bohu.

U Panny Marie proto máme nejlepší návod, jak se máme stavět k potížím a problémům, které nám život přináší. Nemáme se jimi nechat ovládnout a zaměstnat natolik, že nás oberou o radost ze života. Máme místo toho upínat svoji pozornost na Ježíše, na vše dobré, co on koná v našem životě a za to ho chválit a velebit. To je pak důležitý předpoklad, abychom mu s důvěrou mohli svěřit i všechny své starosti.

Abychom však dokázali dávat průchod moci Božích milostí, má to jednu nezbytnou podmínku, kterou vidíme u obou žen z dnešního evangelia. Ony obě uvěřili neuvěřitelným Božím skutkům a projevili mu velikou důvěru. Tou podmínkou tedy je vzbudit víru, že i v našem životě může Bůh podivuhodně jednat a že i nás chce obdarovat mnohým požehnáním.

Když člověk uvěří, že Bůh se může dotknout jeho srdce, tehdy taky může zakusit mocné Boží skutky a zázraky. Ty opravdu důležité zázraky se však mají odehrávat především v našem nitru. Takovým zázrakem je, když nám například jas Božího světla ukáže, jak se můžeme více Bohu otevřít a přiblížit. Takovým divem je, když nám Bůh ukáže, co nám v cestě za Kristem překáží a dá nám sílu, abychom to odstranili. Nebo když dokážeme s Boží pomocí vykonat nějaké dobro, na které jsme si před tím netroufali.

Učme se, bratři a sestry, po vzoru Panny Marie rovněž očekávat působení Boží milosti v našem životě. Tím se může posilovat radost křesťanského života, a naše srdce tak bude naplňováno stále větší touhou Boha chválit a velebit.