ZAMYŠLENÍ NA 28. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: VELKÝM HLASEM

14.10.2019

„Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých“ (1Kor 15,17ab.20a).

Dnes si dovolím trochu úlet a snění. Velmi mě totiž zaujali ti dva cizinci v prvním čtení a evangeliu. Náman ze Sýrie a Samaritán. První prožívá hluboké obrácení a vyznává: „Neboť tvůj služebník už nebude obětovat zápalné a oběti jiným bohům, pouze Hospodinu“ (2Kr 5,17). Totální změna srdce, smýšlení, postojů! A druhý po uzdravení přišel a velkým hlasem velebil Boha!

Ve čtvrtek jsme měli v našem kostele chvály a po nich jsme si to nacvičovali. Šli jsme dva – nejstarší a nejmladší účastník chval – a od dveří kostela jsme provolávali Bohu slávu. Snažil jsem se vžít do pocitů Samaritána, který prožíval nesmírnou radost z uzdravení. Kamarád vedle mě vykřikoval „Aleluja“ a vnímal jsem jeho účast na mé radosti.

Pokud bych chtěl někdy něco v naší Církvi zažít, tak toto je to – obrácení mnoha lidí se zásadním rozhodnutím: „Už nebudu sloužit jiným bohům, jen Hospodinu“ a zvelebování Boha hlasem velikým lidmi, kteří zažili Boží dotek. (Představ si, že by takto někdo vešel do kostela deset minut před mší svatou. Jak bys zareagoval? Radostí? Pohoršením? Odsouzením? Vyhnáním toho člověka? …)

A proč to chci? Neboť tak, jak žijeme (i já), vypadáme jako bez života. Jsme jako destilovaná voda – bez chuti, barvy a zápachu. Navíc vlažní. A pak se divíme, že lidé kolem nás odcházejí od Boha, přestávají přicházet do kostela … Nejednou jsem slyšel vyjádření, že do kostela nechodím kvůli zážitku, ale kvůli Bohu. Plně s tím souhlasím. Kdybych hledal jen zážitek, tak už dávno jsem v nějakém evangelikálním a charismatickém společenství, možná i zcela mimo Katolickou církev. Ale … Jsme lidé, tedy kromě ducha máme i duši a tělo. Máme smysly, kterými chceme vnímat přítomnost a jednání Boha, kterými můžeme vyjadřovat svou radost z Božích zásahů v nás a kolem nás. Pokud se to neděje, tak tyto naše schopnosti zakrňují a my se stáváme lidmi bez života. Alespoň navenek. Ale pokud na nás není vidět, že jsme Boží, že jsme plní radosti a milostivého, jak mají lidé kolem nás uvěřit, že jsme vykoupeni?

I Ježíš se radoval ze Samaritánova volání a vděčnosti. Přitom jako Bůh to vůbec nepotřeboval. Ale jako člověk byl velmi rád, že kdosi přišel a velkým hlasem velebil Boha.

Tak tě dnes zvu zapojit do svého křesťanského života i hlasité volání, radostný smích, zpěv z plného hrdla, slovem vše, co dokážeš zapojit do radosti. Alespoň rozzářené oči a milý úsměv … Jako když jsi na svatbě. Neboť žít s Ježíšem znamená být pozván na jeho svatební hostinu. A co tam budeš dělat, pokud si to tu nenacvičíš?

 

 

Zpět