ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI POSTNÍ: BŮH NÁS VOLÁ A POSILUJE

12.3.2017

Pokud bereme postní dobu vážně, právem se nám může jevit jako náročný čas. Zejména pokud se snažíme být otevření na vanutí Ducha

a nesoustředíme se pouze na nějaké běžné způsoby pokání, které nám většinou již nedělají žádné problémy, ale pokud vnímáme i okamžité vnuknutí typu: „Teď to nejez, počkej minutku a obětuj to za…“ Nebo: „Nezapínej televizor, bude tě to svádět marnit čas.“ Nebo: „Nesleduj všechny ty webové stránky, na které denně klikáš, nemusíš všechno vědět. Tento boj mi daruj jako pokání za…“ V těchto situacích je někdy těžké poslechnout, zvláště pokud se objeví myšlenka typu: „Vždyť není to nic špatného. To si nemůžu prohlédnout ani zprávy? “ – „Můžeš, ale na co ti to je? Jsi si jistý, že tím se více zaskví Boží království v tvém životě?“

I takový boj může být každodenní součástí pokání, ke kterému jsme v této době zvlášť voláni. Bůh to naštěstí velmi dobře ví, a proto nás usměrňuje a povzbuzuje. Například příkladem Abrama, našeho praotce ve víře: „Abram odešel, jak mu Hospodin přikázal. …A ani nevěděl, kam jde“ (Gen 12, 4a; Žid 11, 8). Posiluje nás i svým ujištěním, které Pavel vyjádřil slovy: „Milovaný, trp spolu se mnou za evangelium, posilován mocí Boha“ (2 Tim 1, 8b). Posilován mocí Boha! Ve víře přijímám tato slova a vím, že dnes opět mohu zvítězit. A jak museli být povzbuzeni apoštolové, když viděli oslaveného Ježíše a slyšeli ujištění, že je milovaným Božím Synem! Příkaz naslouchat mu / poslouchat ho se jim v té chvíli mohl zdát hračkou (možná i proto, že se velmi báli J).

Proč tedy selhávám a někdy neposlechnu, ačkoli vnímám, že dané vnuknutí, daný pokyn je Boží vůlí? Neboť jsem hříšný člověk. Moje přirozenost je stále deformovaná dědictvím prvotního hříchu. Víš však, v čem spočívá moje síla? I tvoje? I síla každého věřícího? No přece v pokorném přiznávání svých selhání, v lítosti a pokání, a nakonec v nápravě toho, co jsme pokazili – pokud je náprava možná.

Postní doba proto nemá za cíl zdrtit člověka a způsobit mu těžkou depresi neustálým připomínáním hříchů, selhání, ale pozvedat ho k nesmírné vděčnosti za dílo vykoupení, které se stalo mým dědictvím skrze křest. K radosti z každého vyznání hříchu, neboť dává Otci příležitost obejmout mě a vložit do mě ještě více své síly, kterou mohu konat všechno potřebné dobro.

Takovou vděčnost a radost trénuji celou postní dobu, abych se během Velikonoční vigilie veselil a jásal, neboť Ježíš zvítězil! Trénuji i skrze poslušnost každodenním drobným vnuknutím Ducha, kterými mě volá k okamžitému pokání, sebezáporu, lítosti, změně…

Zpět