ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI ADVENTNÍ: PROSTÁ RADOST

10.12.2018

„Když Kristus nevstal, vaše víra je marná… Ale Kristus vstal z mrtvých“ (1 Kor 15, 17ab. 20a).

Izrael si zkomplikoval život. Bůh jim cestou z Egypta vše jasně nastínil, ukázal, ale oni se postupně vydali vlastní cestou: „Co jsme děti, abychom stále jen poslouchali?“ Jejich odklon z Boží cesty měl nedozírné následky – zničení chrámu i Jeruzaléma, zajetí, podrobení, nářek… A přitom všechno mohlo být tak jednoduché – kdyby vložili srdce do svých obřadů, do přinášených obětí, do vztahů s lidmi…

Tyto myšlenky se mi vyrojily v hlavě při čtení dnešních liturgických textů. Jednoduchost života – pro toho, kdo žije s Pánem. Neboť když prorok Baruch nejprve ohlašoval a později napsal svou výzvu: „Jeruzaléme, odlož roucho svého smutku a soužení a oblékni si ozdobu slávy… oblékni se pláštěm Boží spravedlnosti a polož si na hlavu korunu slávy Věčného“ (Bar 5,1-2), opravdu to navenek nebyl čas radosti a plesání. Vlastně byl – pro ty, kteří uvěřili Pánovu slovu, že přivede zpět sionské zajatce (viz Žl 126). Tito se nemohli radovat z okolností, ve kterých žili, ale ve stejných okolnostech se mohli radovat, neboť Pán na ně nezapomněl, přislíbil vykoupení, záchranu.

A totéž se týká nás. Možná je v našich časech příliš toho, co nám způsobuje bolest – ať při pohledu na politiku, ideologie nebo nepokoje, nebo na to, co dělají někteří lidé v Církvi -, ale i v té bolesti a nářku nad hříchem – vlastním i jiných – můžeme žít veselím a radostí, neboť Bůh přišel a zůstal s námi.

A v tom je ta jednoduchost, kterou můžeme žít – Bůh je se mnou a ať se děje cokoliv, děje se jeho vůle, přichází jeho království. On velmi dobře ví, k čemu mi bude nemoc, kterou právě snáším, k čemu mi bude vztah, ve kterém právě trpím, k čemu mi bude selhání, ze kterého se potřebuji co nejdříve vyzpovídat… Pokud v toto nevěřím, tak jsem se zamotal v sobě samém a neuvidím přicházet Boží slávu právě v té situaci, v jaké jsem.

Advent je čas, kdy potřebujeme otevřít oči a vidět „za“. Vidět přicházet Ježíše – ne pouze jako narozené Dítě v jeslích, ale jako Pána svého srdce a také jako Pána, který přijde soudit živé i mrtvé. Pokud ho vidím takto, nemusím se ničeho bát, protože „jestliže je Bůh s námi, kdo je proti nám?“ (Řím 8,31b).

A zároveň potřebujeme oči zavřít, aby nás nabídka světa, těla i ďábla nesvedla. Zavřít oči a zaměřit své nitro na přítomnost živého Pána. Vždyť slíbil, že bude s námi po všechny dny života.

Život může být tak jednoduchý, radostný a klidný. Všimni si, jak Lukáš cituje proroka Izaiáše. Vyrovnat stezky je náš úkol. Vyplnit údolí, snížit kopce a hory, napřímit křivé a vyhladit hrbolaté je Boží rozkaz (Lk 3, 4-5). Vyrovnám svou stezku, pokud opustím hřích a přilnou k Bohu (možná stokrát denně). O ostatní se postará Bůh svým rozkazem.

Přijď, Pane Ježíši!

Zpět na titulní stránku