ZAMYŠLENÍ K 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

9.5.2020

Stojíme o místo, které nám Ježíš připravil v nebi?

Jan 14, 1 – 12

Dnešní evangelium se krásně vyjadřuje k cíli naší životní cesty. Pán Ježíš nám naprosto jasně říká: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Tady je jednoznačně řečeno, proč vlastně Ježíš přišel na tento svět. Je to proto, aby mě i tebe přivedl tam, kde je on. To znamená do věčného Božího království.

Otázka je, jestli si tam může Ježíš přivést i takové lidi, kteří si cestu k němu nijak zvlášť nehledají. Já jsem přesvědčený, že přes očistec si tam může přivést každého, kdo se Bohu vyloženě nevzepře a darem spásy nepohrne. Co ale bude s lidmi, kteří jsou ohledně víry v Boha neteční a lhostejní. Třeba žijí docela přijatelným způsobem života, nepáchají žádné zločiny, ale otázka věčnosti a víry v Boha je nezajímá. Jakou pak mají šanci?

Nedávno jsem četl v časopisu Monitor docela zarážející zkušenost z Německa z minulého století. Je to zkušenost ženy jménem Klára, která se pokoušela přivést k Bohu svoji kamarádku Annu. Obě ženy se poznaly v zaměstnání, v obchodní kanceláři v Mnichově. Anna nebyla nějak mimořádně zkažená, dokonce se díky Kláře začala zajímat o víru v Boha.

Jenže po čase se Anna vdala a odešla z podniku. Od té doby se s ní Klára už nesetkala. V roce 1937 se Klára dověděla, že Anna zahynula při autonehodě. Byla tím velmi zdrcena. Trápily ji mučivé otázky ohledně její spásy. Věděla, že Anna nebyla horlivou věřící. Byla připravena, když ji Bůh tak náhle povolal k sobě?

Druhý den šla Klára na mši svatou do kaple řeholních sester, kde se vroucně modlila za svou přítelkyni. Následující noc se stalo něco, co ji poznamenalo na celý zbytek života. O půlnoci k ní najednou promluvila duše zemřelé Anny. Řekla: „Kláro! Nemodli se za mě! Jsem zatracená! Pokud k tobě nyní promlouvám, nedělám to z přátelství, ale přikázal mi to Bůh. Tady, kde jsem, už neznáme žádné přátelství ani lásku. Chtěla bych, abys i ty skončila na tomto strašném místě. Nenávidíme každého a přejeme si, aby zde skončilo co možná nejvíce lidí. Nejvíc ale nenávidíme Boha. Všechno zde v nás vyvolává bolest. Každá vzpomínka na pozemský život nás bolí, protože nám připomíná všechny ztracené šance. Všechny milosti a projevy lásky, které nám dával Bůh, a my jsme to všechno lehkomyslně zahodili.

I to nejhroznější utrpení na zemi je jen procházka růžovou zahradou proti trápení, co prožíváme my. Víme ale, že trpíme spravedlivě za své viny. Bůh k nám byl a je milosrdný. Na zemi byl milosrdný tím, že nám nedovolil zneužívat naši zlou vůli tolik, jak bychom toho byli schopni. To by jen zvětšilo naše viny, a tím i naše tresty. I nyní je k nám milosrdný, protože nás nenutí, abychom žili v jeho blízkosti, což bychom my, spoutaní zlem, nemohli snést. Dovolil nám odejít do pekla, kde je naše utrpení menší.

Pak Anna hovořila o svém životě: „Moji rodiče byli sice pokřtěni, ale vůbec nežili jako křesťané. Nenaučili mě ani modlit se. Modlitba je první, rozhodující krok. Ale i tak jsem měla mnoho příležitostí zachránit se. Například tehdy, když jsme vstoupily do Sdružení katolických dívek. Dokonce jsem tam několikrát přistoupila ke svátostem. Začala jsem se modlit. Pokud bych s tím nepřestala, nemusela jsem skončit tak uboze.

Já jsem se už na konci života vůbec nemodlila a tak jsem se zbavovala mnoha milostí, bez nichž není možná spása. Za života jsem si myslela, že vždy budu mít dost času obrátit se ještě před smrtí. Jenže jsem celé roky žila bez Boha, a tak jsem nezaslechla ani poslední volání Boží milosti. Paradoxně, osudnými se pro mě staly ani ne tak hříchy jako spíše lhostejnost. Nebyla jsem až tak zkažená, ale nic jsem neudělala pro svou spásu. Marně si mě napomínala, že mě nevidíš v kostele. Bránila jsem se hloupou výmluvou, že nemám čas. Tehdy mě už pevně držel v rukou svět, ďábel a mé hříšné tělo.

Když vstoupil do mého života Max, v mém životě se všechno změnilo. Začalo se střídat kino, tancovačky, výlety, cigarety, víno a hlavně Max. Chtěla jsem si ho přivlastnit, mít ho jen pro sebe. V tom byla moje snad největší vzpoura proti Bohu. Člověka jsem povýšila na modlu, které jsem se klaněla. Před svatbou s Maxem jsem se ještě naposledy naprosto formálně a bez víry vyzpovídala a přijala Eucharistii. A takto, touto svatokrádeží, jsem vstoupila do manželství.

Téměř ve všem jsme se shodovali. I v tom, že jsme se nechtěli zatěžovat dětmi. Chtěla jsem drahé šaty, přepychový byt, večírky, výlety autem a další radovánky. Žila jsem jen pro tento svět. Náboženství mně už nic neříkalo, Církev jsem jen kritizovala, dělala jsem si legraci z obrazů pekla, kde ďábel smaží duše v pekelném ohni. Dnes vím, že ani ty nejstrašnější obrazy pekla nevystihují jeho hrůzu. Největší bolest nám způsobuje vědomí, že už nikdy neuvidíme Boha, že jsme ztratili naději navždy.

Teprve po smrti člověk zjistí, jak hrozným neštěstím je ztráta Boha. V den, kdy jsem zemřela, mě ještě ráno zaplavila naléhavá myšlenka: ,Měla bys zase jít na mši svatou!‘ Znělo to jako prosba. Ale já řekla rozhodně: ,Ne!‘ Domů jsme se vraceli už za tmy, a tu Maxe oslepilo protijedoucí auto. Nezvládl řízení a přišel náraz.

Ve chvíli smrti jsem byla náhle zaplavena oslepujícím světlem. Bylo to jako v divadle, když se zvedne opona a začne se odehrávat děj. Byl to ale děj celého mého hříšného života. Viděla jsem naprosto jasně všechny hříchy mého života i všechny milosti, po kterých jsem šlapala od svého mládí až do toho posledního ,Ne!‘ Pak se má duše jako temný stín zachvácená ohněm zřítila do pekelné propasti.” (Monitor č 6, 2020 zkráceno))

Mně osobně se nijak nezamlouvá strašit lidi peklem a snažit se je přivést k Bohu kvůli obavám z věčného zavržení. Myslím, že mnohem lepší motivací je nalezení a poznání Boží lásky. Také se s nikým nebudu přít, jestli si takový článek mohl někdo vymyslet. Myslím ale, že jeho obsah pěkně vystihuje, jak Bůh na jednu stranu dělá všechno, co je pro spásu člověka možné, ale nikoho k tomu nechce nutit. Přestože kvůli naší záchraně Ježíš mimořádně trpěl a dal svůj život, jeho láska naprosto respektuje, jestli to někdo ocení, nebo k tomu zůstane lhostejný.

P. Josef Zelinka

Zpět na titulní stránku