Zamyšlení k 15. neděli v mezidobí

12.7.2020
Podobenství o rozsévači – Mt 13, 1 – 3

Dnes nám v evangeliu Pán Ježíš pověděl podobenství o různých osudech zasetého zrna. K nim přirovnává i osudy Božího slova, které je zaseto do lidských srdcí. Hlavní věc, která z toho pro nás vyplývá, je, jak to vlastně vypadá s osudem Božího slova v našem vlastním životě.

Můžeme o sobě říct, že naše srdce skutečně je dobrou půdou pro zasévání všeho, čím se nás Bůh snaží oslovit a co do nás chce vložit jako zasazené zrno, které má přinést užitek? Nebo je osudem toho, co do nás Bůh zasévá, také případ zrna na okraji cesty, zrna v trní nebo na skále?

Zrno na okraji cesty, které sezobali ptáci, je jako Boží slovo, které si člověk nechá vzít. Ježíš říká, že kdo nechápe, co mu chce Bůh říct, tomu bude slovo zaseté do srdce sebráno. Můžeme o sobě říct, že my si nenecháváme Boží slovo vzít? Jde totiž o to, nakolik se snažíme pochopit, co nám chce Bůh říct. Bůh k nám promlouvá jak skrze bibli, tak skrze nejrůznější životní situace, ale pochopení jeho řeči nám nespadne samo do klína. To vyžaduje taky umění ztišit se ve svém nitru, přemýšlet a rozjímat při modlitbě o tom, co ode mne Bůh očekává a jak mne vede. Především v takových chvílích je možné zachytit, jak se obecně platné Boží slovo obsažené v Bibli může osobně a konkrétně týkat našeho života.

Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že když jsem něčemu ve svém životě těžko rozuměl, tak jsem si s tím šel kleknout před svatostánek a tam mi Bůh dal to světlo, které mi tu situaci pomohlo pochopit. A pokud jsem nedošel k lepšímu pochopení, aspoň se mi dostalo vnitřního ujištění, že se nemusím ničeho obávat.  Kdo se však nesnaží o pochopení Božího slova, je jasné, že mu ani nemůže v životě přinést nějaký užitek. Tím si člověk nechává hodnotu Božího slova vzít.

Další přirovnání se týká Božího slova, které člověk s radostí přijímá, ale jakmile přijdou nějaké obtíže, sám se ho zřekne. Bůh na nás jistě klade určité nároky a požadavky. Je to však přirozené, protože dobře víte, že křesťanský život, který nic nestojí, taky za nic nestojí. I když nám dnes kvůli víře žádné vnější nebezpečí nehrozí, přesto zůstat věrný všem zásadám evangelia není snadné. Musíme čelit velkému tlaku, který se projevuje i tím, že mnozí lidé už některé špatnosti ani nepovažují za hřích. Zásady vyplývající z evangelia jsou přehlušené názory současné morálky, která chce pojem hříchu pokud možno vytlačit z lidského svědomí. Takže skalnaté půdě, na níž bylo zaseto zrno, se podobají ti věřící, kteří odkládají Boží normy, protože je obtěžuji a nehodí se jim do jejich způsobu života.

Dalším důvodem, kdy zrno Božího slova zůstává bez užitku, je touha po bohatství, moci, úspěchu, kariéře, nebo nejrůznější záliby, které dokáží člověku Boha zastínit. To vše je jako trní, které vzklíčené semeno udusí.

Skutečně dobrá půda pro Boží slovo v našich srdcích se pozná podle toho, že člověk toto slovo slyší, chápe je a dá mu tolik prostoru, aby skrze ně mohl v jeho životě vyrůst mnohý užitek. Bůh k nám často svým způsobem promlouvá, ale jen na nás záleží, do jaké míry se jím necháme oslovit a kolik prostoru tomuto hlasu dokážeme dát mezi tím množstvím hlasů a hluku dnešního světa.

Dobře vím, že v té záplavě slov, informací a reklam všech možných sdělovacích prostředků, je obtížné soustředit se na Boží slovo. Sám jsem vlastně od malička měl při mši sv. potíže vnímat, co se tam vlastně z Písma sv. čte. Vnímavost pro obsah bible se u mě však radikálně změnila, když jsem bibli sám začal číst. To už bylo něco úplně jiného, než když jsem to dříve v kostele poslouchal jedním uchem tam a druhým ven. Když jsem se do té četby sám ponořil, vnímal jsem velmi intenzívně, jak je Bůh blízko, jak jeho slovo zapadá do všeho, co prožívám a že v mém životě začíná tvořit nové hodnoty.

Přeji vám, aby té úrodné půdy pro Boží slovo bylo mezi námi co nejvíce. Kéž s tím, co nám chce Bůh sdělit, to nedopadá jako s tím zrnem na okraji cesty, na skále nebo v trní, ale naopak je v našem životě vidět užitek, který to přináší.

Zpět