Zamyšlení k 11. neděli v mezidobí

14. 6. 2020

Řím 5,6-11

V 2. čtení z listu Římanům jsme dnes četli o tom, že budeme zachráněni skrze Ježíše od (Božího) hněvu, když jsme ospravedlněni jeho krví. Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Otázka je, nakolik umíme docenit, jak je pro nás tato záchrana důležitá a jaká velikost Boží lásky se tu ukazuje.

Většina z nás je od malička zvyklá slýchat, jak se Pán Ježíš za nás obětoval a už nám na tom třeba ani nepřijde nic zvláštního. Nezačali jsme ale brát až příliš jako samozřejmost, že to tak je? Dokážeme se vžít do toho, co to znamená nechat obětovat vlastního syna?

K tomu apoštol Pavel říká: Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo odhodlá umřít za toho, kdo je mu milý. Dejme tomu, že někdo by byl schopen za něčí záchranu obětovat svůj život. Co kdyby ale někdo byl v situaci, že by měl obětovat ne sebe, ale své dítě. Pro milující rodiče je to nemyslitelné. Proto nejvyšší možná oběť je, že Bůh za nás neobětuje sám sebe, ale obětoval svého Syna.

Dělá to pro naši záchranu, přestože tolik lidí o to nestojí. To, že mnozí lidé nestojí o spásu, mi připomnělo, jak jsme kdysi jako děti chytali vrabce. Tehdy jich bylo všude plno a často přilétlo celé hejno na dvůr vyzobat našim slepicím zrní. Tak jsme na ně vymysleli past. Nad misku ze zrním jsme umístili velké síto z jedné strany podepřené hůlkou, ke které byl přivázán špagát. Ten jsme odmotali do kůlny, kde jsme byli připraveni za něj zatáhnout, až se nějaký vrabčák nechá zlákat a vleze si k zrní pod síto.

Nejdřív se zdálo, že takové monstrum tyhle ptáčky vůbec neláká a čeho jsme se dočkali, bylo akorát to, že nám sem tam nějaká slepice síto shodila. Občas jsme ale pokus zopakovali, až se konečně jednou past povedla a my měli vrabce v hrsti. Celí rozzáření radostí nad podařeným lovem jsme ptáčka dali do staré velké klece a těšili se na společnost, kterou nám teď bude ten živý tvoreček dělat.

Jenže vrabčák nesdílel naše nadšení. O zrní, které jsme mu dávali, nejevil zájem. Neustále lítal ze strany na stranu a narážel do pletiva, jak urputně se snažil dostat pryč. Čekali jsme, že se časem zklidní, ale místo toho jsme zpozorovali, jak už má od prudkých nárazů úplně krvavý zobáček. Radost nás hned přešla a všichni jsme se shodli na tom, že ho pustíme. A teď se dostávám k tomu rozhodujícímu, co souvisí s dnešním tématem. My jsme otevřeli dvířka klece, jenže ten otvor byl tak malý, že v něm vrabec nerozeznal cestu ven. Pořád poletoval po kleci a do otvoru se ne a ne strefit. Proto jsme chtěli vrabce v kleci chytit rukou, protáhnout otvorem a pustit na svobodu. Jenže pro něj nechat se chytit nepřicházelo v úvahu. Až po delším boji a námaze se to podařilo, my jsme si oddechli a už nikdy vrabce nechytali.

No a to, o co mi jde, je moment, kdy jsme se chtěli zmocnit toho ptáčka, abychom ho pustili na svobodu. Teď si to přirovnejme ke skutečnosti, že mnozí lidé žijí v kleci svých hříchů, ubohosti, slabostí nebo závislostí a Bůh se jich chce rovněž zmocnit proto, aby je vysvobodil. Jenže lidé se často chovají jako ten vrabčák, který sice chtěl na svobodu, ale nechtěl se nechat chytit. Obrazně si můžeme představit, jak Bůh natahuje svoji ruku k člověku, aby ho mohl vzít do své dlaně a ukázat mu cestu ke skutečné svobodě, jenže člověk před tou rukou uhýbá, protože si třeba svobodu představuje jinak nebo se bojí, že přijde o to, na čem příliš lpí.

Abychom mohli domyslet, co obnášel tento krok Boha k člověku, představme si znovu toho ptáčka v kleci, ke kterému natahujeme ruku, abychom ho vysvobodili. Jenže vrabčák by se všemi silami vzepřel a klovl by nás do tepny na ruce tak, až bychom vykrváceli. Asi nám přijde nemožné, že by malý ptáček tohle udělal člověku. Ale něco podobného udělal nepatrný tvor nazývaný člověk svému Stvořiteli. Stejně tak se lidé zachovali a stále chovají k té ruce Boží přinášející spásu. Onou nataženou rukou Boží pro naši záchranu je Pán Ježíš, který pro nás vykrvácel na kříži a i tak tou nabízenou cestou spásy tolik lidí pohrdá.

Jistěže v tom nemusí být vždy zlý úmysl. Lidé prostě mohou být jako ten ptáček v kleci, kterému vůbec nedochází, že jde o jeho záchranu, když ho ta ruka chce uchopit a vytáhnout z klece ven. Nechápou, že nechat se „chytit“ Bohem, nechat se jím zmocnit, je cestou ke skutečné svobodě.

A nejedná se jen o nevěřící. Kolika křesťanů se rovněž týká, že v té či oné oblasti svého života uhýbají před Bohem kvůli tomu, protože se bojí patřit mu úplně. Uhýbat před nějakým životním křížem, před obětí a těžkostmi může často znamenat, že uhýbáme před tím, čím chce Spasitel náš život naplnit a k čemu nás chce přivést. Pak to může být také uhýbat před nějakou službou nebo před člověkem, ve kterém mám rovněž vidět Krista. Aby nás Bůh mohl vést ke skutečné vnitřní svobodě a k plnosti života, musíme mu umožnit, aby nás jakoby vzal do své dlaně, abychom se jím nechali takto zmocnit a on nás pak vytáhl z jakékoliv pomyslné klece, která nás obklopuje.

Díky tomu, že Nebeský Otec poslal svého Syna k nám na tento svět, jasně ukázal, že on je Bohem, který nám lidem vychází vstříc. Když máme tedy někdy v životě chuť před něčím uhýbat, nejprve dobře zvažme, jestli tak neuhýbáme před samotným Spasitelem.

Zpět