Promluva z 24. neděle v mezidobí

14.9.2020
Kdo se bude modlit za farnost?

Řím 14,7-9

Apoštol Pavel, jak jsme slyšeli ve 2. čtení, píše, že žádný z nás nežije sám sobě a ni neumírá sám sobě. Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Bůh ale lidem dal do té míry svobodu, že Bohu patřit nemusíme. Jenže jakmile člověk nechce Bohu patřit, pak to znamená, že jeho cesta vede do záhuby. Jedině, když chceme patřit Bohu, můžeme od něj získat plnost života.

Proto i pastorační práce obnáší snahu ukázat lidem, jak na to, abychom patřili Bohu. Jenže mnozí z těch, se kterými mám možnost o tom mluvit, často na všechno jen kývají, ale přitom mám silný pocit, že nepovažují za potřebné se tím skutečně nějak víc zabývat. Mě potom pochopitelně mrzí, když třeba rodiče na jednu stranu chtějí mít děti pokřtěné, pošlou je i do náboženství, ale už nevidí jako potřebné taky něco pro duchovní život svůj a svých dětí dělat. Pak je realita taková, že zveme děti z náboženství spolu s rodiči, aby si například přišli vyprosit pomoc Ducha svatého do nového školního roku, rozesílám mailem pozvánky a z celé farnosti přijde 5 dětí. Pak se člověk ptá: Má vůbec nějaký význam někomu něco říkat, když snaha ukázat lidem, co jim v životě s Bohem schází, některým spíš působí alergii na církev a snaha o motivaci a probuzení zájmu se míjí účinkem.

Jenže obrácení člověka k Bohu nebude výsledkem jen toho, jak ho dokážeme motivovat, co mu řekneme a jak to na něj zapůsobí. Tam musí hrát vždycky hlavní roli síla Boží milosti. A to hlavní, co my můžeme udělat pro to, aby tato moc Boží proudila k dalším lidem, je naše intenzivní modlitba.

To je naprosto rozhodující věc. Když se budeme sebevíc snažit druhým něco radit, o něčem je přesvědčovat nebo usměrňovat, nemusí to být k ničemu, pokud v tom nedáme na prvním místě průchod působení Ducha svatého. A to se dělá nejlépe na kolenou. Jakákoliv snaha, aby se rozvíjel křesťanský život v církvi i v naší farnosti, má šanci na úspěch jen tehdy, když bude zaštítěna důkladným modlitebním nasazením.

Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že nejdůležitější věci pro prohlubování a šíření víry se mi dařilo dělat ve spolupráci s těmi věřícími, s kterými jsme se také pravidelně setkávali při modlitbě. První takovou zkušenost jsem měl po vojně asi ve 22 letech. Když jsem objevil, co to znamená být nadšený z života s Ježíšem a chtěl jsem se o to v rodné farnosti nějak rozdělit, zjistil jsem, že bez důkladné modlitby to nepůjde. Jakmile jsem pak našel dalšího kamaráda a kamarádku, kteří se také chtěli za šíření víry v Krista modlit a společně proto něco dělat, začaly se dít zajímavé věci. Ve farnosti, kde na mši byla jen hrstka dětí a z mládež skoro nikdo, se postupně dala dohromady nejdřív dětská a pak i starší schola. Začaly ministrantské schůzky, dělaly se poutě, výlety a pak i letní tábory. Sám u sebe přitom nevidím žádné zvláštní schopnosti, které by to způsobily a napomohly tomu. Základ všeho ale vidím v tom, že jsme se každé nedělní odpoledne skupinka 4 až 6 mladých ve věku kolem 20 let sešli v kostele před svatostánkem, kde jsme se tak asi hodinu společně modlili, zpívali a svěřovali Pánu Ježíši své plány a snahu něco dělat. Teprve potom jsme na faře domlouvali a plánovali, co a jak budeme podnikat.

Tato zkušenost se mi pak znovu potvrzovala, když už jsem byl knězem. Jakmile jsem našel lidi, kteří se spolu se mnou chtěli modlit, s nimi se pak také podařilo dát do pohybu nové věci pro život farnosti. Po nástupu do zdejší farnosti jsem čekal, zda se něco obdobného podaří vytvořit v rámci nabídky formačních setkání pro dospělé. V uplynulém roce se ukázalo, že taková duchovně formační náplň není úplně ideální pro setkávání, kde nechodí pravidelná sestava, ale jednou přijde ten, podruhé onen. Proto bych chtěl pro další období zkusit nabídnout, že je zván každý, kdo by se chtěl spolu se mnou modlit za naši farnost a po stránce dalšího programu by to bylo volnější a téma by se mohlo vybírat podle zájmu těch, kteří přijdou.

Budu rád za každého, kdo třeba vůbec neví, co a jak by se dalo dělat v naší farnosti pro oživení víry a života v Kristu, ale mohl by se přidat aspoň k modlitbě. Tak zkus bratře, sestro se v duchu zeptat našeho Pána, jestli to nejsi právě ty, koho on zve k takovému společnému modlitebnímu nasazení za naši farnost.

Zpět na titulní stránku