Promluva z 18. neděle v mezidobí

3.8.2020

Řím 8,35.37- 39

Apoštol Pavel se ptá, kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy. A přitom nenachází nic, co by k tomu mohlo vést. Ztrátu života s Ježíšem nemůže způsobit ani soužení nebo útisk, pronásledování, hlad nebo bída, nebezpečí a dokonce ani zabití. Jenže ono se to lehce řekne. Ale je tomu tak vždycky v životě věřících?

Nepřišli mnozí lidé o víru například při hrůzách světových válek nebo poté, co se dělo v koncentračních táborech? Tehdy mnozí lidé došli k závěru, že Bůh buď neexistuje, nebo ho osudy lidí příliš nezajímají. Jinak by se na to všechno nemohl dívat. Další lidé postupně ztráceli víru, když jim marxistická ideologie vštěpovala, že pokrok je v rukách samotného lidstva a spoléhat se při zajištění života na víru je jenom na obtíž. A i když někteří na takové pokrokové řeči nedbali, nakonec se nechali ovládnout rozmáhajícím se materialismem a získali pocit, že Pána Boha opravdu nijak zvlášť k životu nepotřebují.

Ti všichni se tedy odloučili od lásky Kristovy. Jenže pravděpodobnější je, že oni v Kristovu lásku zřejmě nikdy neuvěřili. Takže nemohli být odloučeni od něčeho, čeho nikdy nedosáhli. Snad původně věřili v Boha, kterého je třeba poslouchat, ale ne v Boha, kterým jsme milováni. Jedině když člověk objeví velikost Kristovy lásky a pevně v ni uvěří, pak ho od ní nemohou odloučit ani ty nejhorší věci.

Pro mě osobně z toho vzešla důležitá otázka. Věřím já opravdu tolik v Kristovu lásku ke mně, že by mi toto přesvědčení nikdo a nic nemohlo vzít? Mám sice pocit, že by tomu tak mohlo být, ale také jsem ničím hrozným neprošel, abych si to ověřil. A ani nijak zvlášť po takovém prověřování netoužím. Dodává mi však naději zkušenost mnoha těch, kteří zůstali Kristu věrní ať ve fašistický táborech či komunistických věznicích a které neodradily žádné formy pronásledování. Ti, kteří skutečně nalezli Kristovu lásku, jí byli natolik naplňováni a posilováni, že jim ji skutečně nikdo nedokázal vzít. Takové věřící pak také nikdy nic nepřivedlo k nenávisti nebo k touze po pomstě.

Člověk, který se žene za pomstou, nikdy nepochopil Kristovu milosrdnou a odpouštějící lásku. Z toho důvodu také kdysi církev po vzniku románu Hrabě Monte Christo nedoporučovala tuto knihu ke čtení, protože tento příběh je postavený na vykonání pomsty. Daleko lepší je věnovat pozornost příkladům těch, kdo dokázali odpustit, kdo nalezli sílu k tomu, co to obnáší milovat i nepřátele.

Pokud si podobně jako já nejste jistí, jestli by nás opravdu nic nedokázalo odloučit od Krista, pak je pro nás dobré hledat si poctivě cestu k hlubšímu poznání pána Ježíše a jeho lásky k nám. Člověk se o to může snažit sám, pomocí možností, které si sám najde. Druhá možnost je, když se několik věřících, které takový zájem spojuje, dá dohromady a snaží se o to společně.

Tak se lidé mohou navzájem motivovat a povzbuzovat. Když v takovém společenství vyroste vzájemná důvěra, mohou se lidé také vzájemně upozornit na chyby, nebo když se něco vymyká nastolené cestě. Pokud se věřící více otevírají Boží lásce, ve společenství se také lépe ukáže, jak se tuto lásku daří předávat mezi bližními.

Kdo pěstuje svoji zbožnost a duchovní život tak, že si chce vystačit sám, tam hrozí, že místo lásky vyroste duchovní pýcha. Jakmile si někdo bude zakládat na tom, jak dlouho se modlí, kolikrát přečetl Bibli a na kolik duchovních obnov se vypravil, začne mít pocit, že on je lepším křesťanem než většina ostatních. To ale s láskou ke Kristu nemá nic společného. Když ale uznávám, že sám daleko nedojdu, že potřebuji pomoc, pak setkávání ve společenství vytváří prostředí, kde se učíme, jak se Boží lásce více otvírat a poznáváme také příležitosti, kde a jak ji uplatnit.

Je pravda, že nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy, ale nejdřív ji musíme poznat a nechat na sebe působit, aby to nebyla jen zbožná teorie, ale nejdůležitější zkušenost našeho života.

Zpět na titulní stránku