Mojžíš a koronavir

14.3.2020

Zamyšlení k 3. neděli postní (Ex 17, 3 – 7)

Dnešní čtení nám připomnělo situaci Izraelitů po vysvobození z Egyptského otroctví. Oni zakusili, jak mimořádná je Boží zachraňující moc, jenže vzápětí, když se ocitají na poušti a nemají vodu, začínají reptat. Vyčítají Možíšovi, že je vyvedl z Egypta jen proto, aby je zahubil žízní. Opět jim chybí důvěra v to, že Bohu na nich přece záleží a že se o ně postará.

Mojžíš pak dává tomuto místu, kde vytryskla voda ze skály, název Massa a Meriba na památku toho, že se tu Izraelité přeli a s pochybnostmi říkali: Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“

Taková otázka je pro nás novým způsobem důležitá právě v současné situaci. Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne, když dovolí celosvětový kolaps způsobený koronavirem? Nepodléháme mnohem větší epidemii strachu a paniky a věříme, že je Bůh s námi?

Samozřejmě, že je důležité se šíření viru bránit. Jenže přitom je nutné učit se, jak se s tímto ohrožením dá žít a nepodlehnout tlaku, abychom se všichni pozavírali doma a čekali, až to přejde. A co když to nepřejde?

Vezměme si takový příklad. Na světě zahyne na vozovkách každý den průměrně 2 700 lidí. Proto máme být opatrní na vozovkách, při řízení, při přecházení silnic. Přitom počítáme s tím, že ne všichni jsou zodpovědní. Dělá ale někdo kvůli tomu taková opatření, jako zákaz vstupu na silnici nebo zákaz řízení vozidel? Jenže nehody na vozovkách je něco, na co jsme zvyklí, kdežto na koronavir zvyklí nejsme. Proto tato epidemie lidem mnohem víc připomíná, že jsme snadno zranitelní a smrtelní.

A tak lidé bez důvěry v Boha propadají panice podobně jako tehdy ti Izraelité na poušti. Tam, kde tato panika vítězí, se pak zavírá a zakazuje všechno, co jde. Takže mnozí už neřeší, jak využít alespoň ten limit 30 osob a dělat aspoň něco, co je možné zachovat, ale rovnou všechno zruší.

Já osobně se ale snažím hledat cestu, jak maximálně využít, co nám takový limit dovoluje zachovat. Bude to ale hodně záležet na věřících, jak dokáží spolu komunikovat. Veřejné bohoslužby jsem nahradil bohoslužbou v soukromém duchu, kde má přednost ten, kdo má objednaný úmysl mše. Ten také nejlépe ví, kolik lidí se z jeho rodiny dostaví a kolik míst v kostele může nabídnout dalším věřícím sousedům nebo známým. Nebo ta místa může nabídnout mým prostřednictvím.

Pro život církve v těchto podmínkách je také důležité, když se věřící budou setkávat v menších skupinkách zejména k modlitbě. Na modlitbách matek, fatimském apoštolátu nebo formačním setkávání bývají jen malé skupinky, takže limit nebude tak snadno ohrožen, když se najdou další zájemci. Velkým přínosem by také mohlo být, když se pár věřících, kterým vyhovuje se spolu setkávat, domluví na společné modlitbě ve 20 hodin, jak to je uvedeno v prohlášení našich biskupů.

Abychom se nenechali paralyzovat, a neomezovali svůj dar života kvůli takovému ohrožení, k tomu potřebujeme hlubokou důvěru v Boha, který nám neslibuje nesmrtelnost tady na zemi, ale ve svém království. Jenom on ví, proč něco takového přišlo na svět a k čemu to má lidstvo přivést. I když se budeme všemožně chránit, stejně nemůžeme mít jistotu, že se uchráníme. Proto je mnohem důležitější věřit, že Bůh je vždycky s námi, ať se děje, co se děje a zda při tom dokážeme s důvěrou říct: Buď vůle tvá.

farář P. Josef Zelinka

Zpět na titulní stránku