Co pro mne znamená svátost smíření

21.6.2020

Zamyšlení k 12. neděli v mezidobí

Řím 5,12-15

Žijeme ve světě, kde mnoho lidí nebere zhoubný vliv hříchů vážně. Někteří se naopak dokáží chlubit věcmi, které jsou ve vážném rozporu s Božím řádem. Apoštol Pavel se v dnešním úryvku z listu Římanům věnuje právě tomu, co působí hřích v našem životě. Například uvádí, že kvůli provinění jednoho celé množství propadlo smrti. Hřích Adama a Evy měl takový dopad, že celé lidstvo je poznamenané odvrácením se od svého Stvořitele. K tomu apoštol dodává, že smrt uplatňovala svou moc i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam.

Z toho vyplývá, že každý člověk potřebuje vykoupení. Nikdo nezůstane tak čistý a bez hříchu, že by nepotřeboval odpuštění hříchů Bohem a očištění duše. Proto také Pán Ježíš ustanovil svátost smíření.

Realita je ovšem taková, že i mnoho věřících svátost smíření nepotřebuje. Možná ji opravdu nepotřebují, anebo si jen myslí, že ji nepotřebují. Někdo řekne, že se zpovídat nepotřebuje, že si to vyřeší sám přímo s Pánem Bohem. Proč by ale potom Pán Ježíš dával apoštolům pověření k tomu, aby lidem mohli zprostředkovat odpuštění hříchů?

Pak jsou věřící, kteří si řeknou, že nutné je zpovídat se jen z těžkých hříchů a kdy člověk žádné těžké hříchy nedělá, tak ke zpovědi chodit nemusí. Je pravda, že kvůli dosažení spásy je nutné smířit se s Bohem ohledně všech těžkých hříchů. Těžký hřích je takový, kterým se odvracíme od Boha a ztrácíme život ve spojení s ním, tedy život věčný. Proto je ohledně spásy nutné dosáhnout jejich odpuštění. Všední lehké hříchy nás sice poskvrňují, ale život s Bohem neztrácíme. Proto není nutné zpovídat se z lehkých hříchů, je to ale vhodné a pro naši duši prospěšné.

Odpuštění lehkých hříchů sice můžeme dosáhnout už tím, že poctivě zpytujeme své svědomí, svých hříchů litujeme a v duchu je Bohu vyznáváme. A potom při svatém přijímání Pána Ježíše prosíme, aby nás očistil a pomohl nám s nápravou. Otázka ovšem je, kolik věřících na to ale opravdu dbá?

Velký význam častého přijetí svátosti smíření a svatého přijímání nám připomíná také zavedení svátku Ježíšova Srdce, který byl v tomto týdnu v pátek. Řeholnici Markétě Marie Alacoque ve Francii se Ježíš od r. 1673 mnohokrát zjevil, aby ji zasvětil do tajemství svého srdce. Na základě toho počátkem 20. století papež Lev 13. schválil votivní mši k Ježíšovu Srdci na první pátky v měsíci. Jeden z celkem dvanácti příslibů daných sv. Markétě je, že ti, kteří po devět po sobě jdoucích prvních pátků v měsíci prokáží úctu Ježíšovu srdci a přistoupí ke svatému přijímání, dostanou milost, aby celý život vytrvali ve svém obrácení k Bohu a že nezemřou ve stavu nemilosti.

Důraz je zde položen zejména na pravidelné svaté přijímání, ale je jasné, že bez snahy o časté zpytování svědomí a péče o čistou duši by to velký přínos mít nemohlo. Když se ale věřící rozhodnou pravidelně chodit ke svátosti smíření, pak je to taky přiměje, aby se nad svým životem a prožíváním víry poctivě zamýšleli a svědomí zpytovali. To je potom velký vklad do rozvíjení lidského charakteru a prohlubování duchovního života.

Jakmile si ale člověk řekne, že těžké hříchy nedělá a ke zpovědi nemusí, tomu apoštol Pavel v listě Korinťanům píše:  „Proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“ Jakmile totiž někdo na svátost smíření nedbá, snadno sklouzne k tomu, že postupně zpytování svědomí nechá naprosto stranou. Tím pádem nejen že dál nerozvíjí svůj vztah k Bohu, ale stále snadněji si začne omlouvat větší a větší hříchy. Přestane si uvědomovat závažnost hříchu a pak jeho svědomí zůstane netečné, i když se dostane do vážnějšího rozporu s Božím zákonem. Na to také upozorňuje ve svém  1. listě apoštol Jan, kde čteme: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.

Další nebezpečí spočívá v tom, že když si člověk odvykne chodit ke zpovědi, a pak nastane situace, že by bylo moc potřeba vykonat svátost smíření, takový člověk se k tomu už nemusí odhodlat. Když někdo chodí ke zpovědi pravidelně kvůli všedním pokleskům, tak se to bere jako něco obvyklého a nevzbuzuje to žádnou pozornost. Pokud ale nechodím ke zpovědi, protože to nepotřebuji, co nastane, když bych najednou zpověď potřeboval? Co si teď asi kněz nebo lidé řeknou, co jsem provedl, že najednou musím ke zpovědi? Pro někoho to může být obtížná překážka.

Někdy se lidé ptají, z čeho se vlastně zpovídají ti, kteří spíš ostatním poskytují příklad křesťanského života. Jenže v životě takových lidí je kolikrát jasně vidět, že působení duchovní síly zla je skutečné. Zlý duch neustále hledá způsoby, jak oslabit člověka, který se snaží prohlubovat svůj život podle evangelia a přibližovat se Kristu. Člověka, který se o nic moc nesnaží, toho si ani ďábel moc všímat nebude. Takový člověk může mít pocit, jak dobrým je křesťanem, když ohledně těžkých hříchů nemá žádné velké problémy. Přitom jeho hlavní hřích je, jak málo místa má Bůh v jeho životě.

Jakmile ale usilujeme o důvěrné spojení s Kristem, musím z vlastní zkušenosti potvrdit, že tato snaha je provázena neustálým zápasem o čistotu srdce, mysli i čistotu tělesnou. A jakmile v něčem člověk trochu poleví, hned se někde projeví, jak je člověk bez Boží pomoci a milosti slabý. Svátost smíření je pak nejspolehlivějším prostředkem obnovy toho, co člověk narušil a zanedbal ve vztahu k sobě, k bližním i k Bohu.

Je pochopitelné, že mnozí lidé cítí jako nepříjemnou záležitost, když se mají přiznávat ke svým hříchům. Nepříjemný pocit by ale mělo mnohonásobně překonat vědomí, že je nám nabízena očistná koupel v moři Božího milosrdenství.

Zpět na titulní stránku