ZAMYŠLENÍ NA 21. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: BOŽÍ ŘEŠENÍ

Dnešní texty vnímám jako slova naděje do každé bolestné situace, v níž se Církev ocitne. Říkají mi o tom,

že Bůh nikdy nenechá svou Církev v rukou těch, kteří by jí mohli nenapravitelně ublížit. Snad tak neučinil i Židům, když vyměnil Šebnu, správce královského paláce? Na jeho místo dosadil Eljakima, o kterém řekl, že bude „otcem obyvatelům Jeruzaléma“ (Iz 22, 21).

Ke stejné úloze Ježíš ustanovil Petra jako viditelnou hlavu své Církve. A dodnes se stará, abychom měli dobré vedení, dobrého vůdce, dobrého papeže.

Zároveň vnímám v těchto textech, jak moc se Bůh „přizpůsobuje“ člověku. Vždyť mohl by nás vést přímo – hromovým hlasem či přímými příkazy v naší mysli. Ale on ví, že po dědičném hříchu nejsme schopni být s ním v takovém přímém kontaktu (viz Ex 20, 18-19). Proto se na nás obrací přes lidi, které si vybírá pro svou službu – ať už hierarchickou nebo charismatickou.

Pavlova slova jsou zase obdivem toho, jak Bůh koná. A žalm je na jedné straně oslavou Boží péče, na druhé zas neustálým voláním, aby se Bůh nepřestal starat o své dílo.

Kolik inspirací pro náš život s Bohem! Pokud vidíš v Církvi nějaký „personální“ problém, pros Boha o řešení. Pokud máš obavy, aby se tvá farnost či diecéze nedostala na scestí, pros Boha o vedení. Pokud vnímáš rozdělení v rodině, volej k Bohu, aby neopustil dílo svých rukou.

Ale před tím vším nejprve Boha oslavuj, že dovedl Církev až do dnešních dnů. Že dal vzniknout farnosti, v níž žiješ, a že se o ni stará až dodnes. Že vede dějinami tvou rodinu a nikdy ji neopustil.

Možná se ti v mysli vynoří otázky: A co nehodní papežové? A co kněží, kteří v naší farnosti nadělali více škody než užitku? A co ty bolesti v rodině, které se vlečou někdy přes celé generace?

Čtu nyní knihu amerického biskupa Roberta Barrona, v níž říká, že se jaksi vytrácí z křesťanství pojem Božího trestu. Ne jako samoúčelného projevu Božího hněvu, ale jako nástroje nápravy a formace, výchovy. Pokud vezmeme v úvahu toto, tak si všimneme – zjednodušeně řečeno -, že po nehodném papeži vždy přišli světci, že po slabším knězi přišel horlivější, že bolesti v rodině jsou vynahrazované mnohými požehnáními… Jsou to Boží cesty – často nevyzpytatelné, ale můžeme jít po nich s jistotou, že vedou k Bohu. Pokud se pokusíme jít mimo ně, po vlastních chodnících a řešeních, můžeme se na nějaký čas cítit dobře, ale zabloudíme…

Postav se dnes před Boha a podívej se, po jakých cestách tě vedl až po dnešní den. Vyznej a vzbuď lítost na okamžiky, kdy jsi upřednostnil vlastní řešení. A pros Boha o vedení – pro konkrétní okolnosti, ve kterých žiješ. Uvidíš, že se ti bude žít snadněji – možná s těžším křížem, ale blíže u Boha.