ZAMYŠLENÍ NA 12. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: DŮVĚRA

Možná jsi zažil s nějakým starším členem rodiny, že tě najednou neznal. Otázky typu „Kdo jsi?, Co tu děláš?, Jak ses sem dostal?“

jsou v takové situaci nepříjemné a v nepoznaném vzbuzují otázku, co se děje. Po chvíli však přijdeš na to, že nejde o nějaký starý hněv či nespokojenost s tebou, ale že jde o obyčejnou stařeckou zapomnětlivost.

Nyní si však představ, že jednou se postavíš před Boha (a to „jednou“ určitě nastane). Ani si nechci představit, že bych v té chvíli slyšel: „A ty jsi kdo? Neznám tě. Co tady děláš? Jdi pryč!“ Už jen pomyšlení na to vzbuzuje ve mně hrůzu a zpytování svědomí, zda skutečně jdu po Božích cestách…

Pokud bychom zůstali pouze na úrovni lidského poznání a smýšlení, nikdo z nás nemá šanci být v nebi vítán. Provinili jsme se, a to takovým strašným způsobem (svým hříchem jsme způsobili smrt Ježíše Krista, Božího Syna), že nemůžeme – na základě lidské spravedlnosti – čekat žádnou milost. A přece žijeme v naději a důvěře, že Bůh nám jednou řekne: „Pojď, požehnaný a milovaný … Vítej doma!“

Na základě čeho v to můžeme doufat, na čem stojí naše důvěra? Na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On je ten, který otevírá dveře nebe a říká Otci: „Tatínku, koukni, koho ti vedu na večeři!“

Víš, proč je to tak? Svatý Pavel v listě Římanům říká: „Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost“ (5, 20b). Bůh zaútočil na zlo hříchu záplavou své lásky, své péče o každého člověka. Také o tebe. A Bůh je vítěz, velikost a moc jeho milosti ani nemá smysl srovnávat s nicotou hříchu.

K tomu je jen jedno „pokud“: pokud milost přijmeš.

Všimni si, že už Jeremiáš ve Starém zákoně věděl, že může Bohu důvěřovat, a podle toho se na něj obracel: „Pán je se mnou jako silný bojovník … Tobě jsem svěřil svůj spor“ (Jer 20, 11.12). O co dřív můžeš mít takovou důvěru ty, který jsi již vykoupen Ježíšovou krví! Pokud se Bůh smiloval nad námi, když jsme byli ještě jeho nepřáteli, čím spíše nás přijme a očistí, když jsme už s ním smířeni, když jsme se ve křtu stali jeho milovanými dětmi!

Vím, možná tvůj vlastní život tě obžalovává a říká ti, že jsi nehodný. Jsi! Jsi nehodný stejně jako já. Ale pro Boha to není překážka – pokud chceš být s ním a pro něj a pokud se tato tvá touha projevuje pokáním a láskou k lidem. Tehdy přijímáš milost za milostí a můžeš žít v pevné naději, že Otec tě přivítá s otevřenou náručí. U něj bude stát Ježíš a bude se na tebe usmívat jako na nejlepšího přítele. On tě zná a nezapře…