ZAMYŠLENÍ NA 11. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: NESPLNĚNÉ ÚKOLY

16. 6. 2020

 „Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).

Izraelité byli vyvolený národ. Ne však proto, aby byli na to pyšní, ale měli mimořádné a zvláštní poslání, které jim Bůh oznamuje slovy: „Budete mi královstvím kněží a svatým národem“ (Ex 19, 6a). Co tato slova znamenají?

Formulace „království kněží“ označuje, že všichni členové tohoto království jsou kněžími – jsou tedy povoláni přinášet oběti a ohlašovat Boží poselství. Komu? V první řadě sobě samým, ale zejména všem národům, nejen okolním. A slova „svatý národ“ nevyjadřují ani tak, že mají žít bez hříchu, jak dnes chápeme (ne zcela správně) svatost, ale že mají žít radikálně jiným způsobem než jiní. V kladném významu. Tedy svým státním uspořádáním, zákony, mravy měli vysoce převyšovat jiné národy, aby ty poznaly, že tak nežijí vlastní mocí, ale mocí svého Boha.

Bohužel Izraelité tento úkol nezvládli. Zaměřili se na sebe a své vyvolení, ne však na lidi a národy kolem sebe. Ty vnímali jako pohanské a nepřátelské. Pokládali je za objekt své nenávisti, vyhasl v nich misijní, kněžský duch; zaměřili se na svatost zákonickou, ne svatost srdce.

Ale víš, že slova o vyvoleném rodě, královském kněžství, svatém národě cituje i svatý Petr a vztahuje je na Církev (2 Pt 2, 9)? Úloha, kterou dostal Izrael, je nyní dána nám!

Křtem jsem dostal účast na Kristově kněžství a jsem povolán přinášet oběti a ohlašovat Boží království. To první ještě možná jakžtakž zvládám, když při ranní modlitbě obětuji Bohu začínající den. Ale to druhé? Jak vypadá moje hlásání? Vidí lidé kolem mě – rodina, sousedé, kolegové v práci -, že žiju jinak než lidé, kteří nemilují Boha?

Svatý Pavel v Listu Římanům náš úkol ohlašování konkretizuje: „…ještě se i chlubíme Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (5, 11). Tak tohle je už jiná káva! Chlubit se Bohem je něco, co jsem slyšel jen z úst několika lidí. Ale je to součást našeho vyvolení, je to naše poslání!

Víš, jaký je můj Bůh? Minulou neděli jsem při mši četl první čtení. A u věty: „Bůh je milosrdný a laskavý, shovívavý, velmi milostivý a věrný“ (Ex 34, 6) se mi sevřelo hrdlo a téměř jsem nedočetl. Neboť jakoby v jednom okamžiku mi proběhl v srdci můj život a bylo mi naprosto jasné, že přesně takový je můj Bůh. Že ta věta je o vztahu Boha ke mně. Takovým Bohem se chlubím.

Ale tím nepokládám svůj úkol za splněný. Vím, že až do posledního dechu mám přinášet oběti, ohlašovat Boží díla a chlubit se svým Bohem. Kéž bych jednou mohl umírat s vědomím, že jsem tento svůj úkol do posledního puntíku splnil…

„Zadarmo jste dostali, zdarma dávejte“ (Mt 10, 8).

 

Zpět