Promluva ze svátku Křtu Páně

11. 1. 2021

Jsem Božím dítětem?

1 Jan 5,1-9

Dnešním svátkem Křtu Páně končí doba vánoční a liturgické pokyny říkají, že teď se v kostele nemá používat vánoční výzdoba, jedině betlém by mohl zůstat do Hromnic. Takže se může zdát, jakoby to liturgické mezidobí, které následuje, nebylo už moc zajímavé.

Jenže tato změna v liturgii nám připomíná, že po oslavě Ježíšova narození je důležité v tom tzv. mezidobí dál rozvíjet život, který nám Syn Boží přináší. Mnozí se ohledně křesťanského života spokojí právě jen s oslavou Ježíšova narození a pak už celý rok kostel nepotřebují. Samozřejmě nejde o chození do kostela, ale o to, jak utváříme svůj život s Bohem. Počátek tohoto nového života s Bohem dostáváme právě při křtu a tak nám i ten dnešní svátek připomíná význam této svátosti. O podstatě tohoto nového života píše apoštol Jan v dnešním druhém čtení. Ten, kdo uvěří v Ježíše, je narozen z Boha. No a kdo je narozen z Boha, stává se jeho synem nebo dcerou. Dokážeme ale vůbec domyslet, co to znamená? Jak velká věc to je, že kromě přirozeného pozemského života dostáváme při křtu život Božích dětí?

A co to vůbec vlastně znamená být dětmi Božími? Můžeš i ty, bratře, sestro o sobě se vší vážností říct, že jsi jeho synem nebo dcerou? … Tuto možnost být jeho dítětem jsme sice při křtu dostali, ale přijali jsme už Boha skutečně jako svého milujícího Otce? My jsme sice dětmi Božími díky tomu, že Bůh miluje nás, ale naplno se jimi stáváme až tehdy, když i my milujeme svého Otce v nebi.

Když to přirovnáme ke vztahu dětí k rodičům, tak lásku rodičů jejich děti přijímají tím, že je poslouchají a že se snaží jim jejich lásku opětovat. Takto tedy děti přijímají své rodiče jako milující matku a milujícího otce. Jenže kdy se dá o dětech říct, že to tak skutečně je?

Někdy je samozřejmě problém s láskou na straně rodičů. Ale i když oba rodiče vychovávají své dítě s láskou, neznamená to automaticky, že je jejich dítě ve všem poslouchá a lásku jim oplácí. Nebeský Otec nás ale miluje dokonalou láskou a ve svém Synu pro nás vykonal ten největší skutek lásky. U něj si můžeme být jeho láskou jistí. K tomu ovšem Pán Ježíš jasně říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat moje přikázání.“ Velkou roli v tom ale hraje, z jakého důvodu člověk Boha poslouchá. Láska totiž obnáší, že člověk poslouchá Boha ne proto, že musí, ale že chce.

Skutečná láska se proto nikomu nevnucuje, takže i tu Boží lásku může pocítit jen ten, kdo se chce Bohu víc přiblížit. Podobně ani rodiče svým dětem nemohou svoji lásku vnucovat. Ani si nemohou nijak vynutit, aby jim jejich děti lásku opětovali. Jakmile děti dospějí, musí jim umět ponechat svobodu a kolikrát až za mnoho let děti dozrají k tomu, jak by vlastně měli svým rodičům lásku opětovat.

Tady se dostáváme znovu ke křtu, když při tom rodiče slibují křesťanskou výchovu svých dětí. Někdy se setkávám s tím, že v tomto směru neumí věřící rodiče dát svým dětem potřebnou svobodu. Křesťanská výchova má obnášet motivovat děti k víře, vést je k tomu poctivým a důkladným příkladem, trpělivě vysvětlovat, co a jak je důležité. Ale vynucovat si, co mají děti po náboženské stránce dělat, to může mít opačný účinek.

Víckrát jsem byl svědkem toho, jak se rodiče velmi snažili o příkladný život křesťanské rodiny, a přesto se jejich děti jak nejdřív to šlo, snažili vymanit se z tohoto způsobu života. Nejspíš proto, že byli nuceni k něčemu, co ještě neuměli sami vnitřně přijmout za své. Tady je třeba velké trpělivosti a moudrého přístupu, který přiměřeně věku respektuje jejich svobodu.

No a Pán Bůh se ve své lásce k nám vyznačuje mimořádnou trpělivostí a neustále na každého čeká, kdy už ho budeme chtít více a blíž poznat. Jestli chceme být jeho milujícími dětmi, pak to na prvním místě obnáší touhu více poznávat jeho blízkost, jeho přítomnost, jeho péči a zájem o každého z nás. Jedině z toho pak může vyrůstat naše ochota Boha poslouchat a touha co nejlépe naplňovat jeho vůli.

Zpět