Promluva ze Slavnosti Narození Páně

Jak dokážeme v čase koronaviru slavit Vánoce?

Lk 2, 15 – 20

Je pochopitelné, když se nám moc nezamlouvá, jak letos slavíme vánoce. Jenomže všechno to, co nás omezuje a obtěžuje, může být určitým způsobem výzvou, abychom se o to víc zaměřili na samotnou podstatu vánoc. Možná už jsme si příliš zvykli na jakýsi vánoční servis, který mají na starost někteří zvlášť kompetentní, a většina lidí se pak jen nechá unášet množstvím nabídek ohledně toho, co a jak se dá ke slavení vánoc využít.

Když mohl do kostelů na vánoční mši přijít, kdo chtěl, většina přichází s tím, že někdo jiný tady uklidil kostel, nazdobil stromky a poskládal betlém. Dále bylo možné poslechnout si, jaké koledy a vánoční zpěvy nacvičil chrámový sbor nebo schola. Pak jsou to další pověření lidé, kteří přečtou vánoční texty z Písma svatého a pan farář samotný evangelijní příběh. Na něm pak je taky, aby vánoční atmosféru nepokazil nepovedeným kázáním.

Samozřejmě bývají další možnosti, které je možné o vánocích využít. Běžné je, že se lidé mohou zúčastnit vánočních koncertů, koledování u jesliček, živých Betlémů nebo nějakých vánočních tradic. To všechno obvykle přispívá k vytvoření sváteční vánoční atmosféry.

Najednou nám z toho skoro nic nezůstalo a jen malé procento lidí může přijít na vánoční bohoslužby. A tady jsme u toho, jak velký je rozdíl mezi tím, jestli vánoce prožíváme jako věřící, kteří oslavují narození Spasitele, nebo jako ti, kteří jen udržují vánoční tradice.

Kdo z těch druhých se nechce spokojit s tím, co z vánočních tradic nabízí televizní pořady, pak mu ze slavení svátků zbydou maximálně ty dárky pod stromečkem. Jenže nám křesťanům žádná omezení nemohou vzít to, co je o vánocích skutečně podstatné. Pro oslavu narození Spasitele je totiž rozhodující, jestli je oslavenec přítomen mezi námi. Podívejme se, co bylo podstatné pro pastýře, kteří se účastnili úplně těch prvních vánoce v celých dějinách. V evangeliu jsme četli o tom, že když jim andělé oznámili, co se stalo v Betlémě, oni se s narozeným Spasitelem chtěli osobně setkat.

Když potom odcházeli, chválili a velebili Boha za to, že měli možnost být nablízku narozenému Ježíši. Jedině osobní setkání s Ježíšem, který přichází na svět, dává vánocům ten nejhlubší obsah. Pro takové setkání není vůbec důležité, jaké tradice o vánocích dodržujeme, jaké betlémy si postavíme a jaké koledy si zazpíváme. Dokonce ani obřady a bohoslužby nejsou hlavním předpokladem toho, abychom dali vánocům skutečný význam.

Tím nejdůležitějším předpokladem je přesvědčení, že Pán Ježíš přichází na tento svět za mnou osobně. A k tomu je třeba dostatečně otevřené srdce, aby mohl být v mé blízkosti. Jedině tak bude možné, abychom podobně jako ti pastýři mohli žasnout nad tím, že jsme svědky Spasitelova příchodu na svět.

Vánoce oslavujeme právě proto, že Bůh stojí o život s námi. Kvůli tomu se Ježíše narodil jako člověk na této zemi, aby skrze něj sám Bůh vstupoval do našich životů. A když se to podaří, potom se život člověka odvíjí nesrovnatelným způsobem. Takže i chození do kostela má smysl až tehdy, když díky tomu všemu, co se zde odehrává, v sobě živím a posiluji vlastní spojení s Bohem. Potom taky může Pán Ježíš uplatnit svůj vliv velmi rozmanitým způsobem.

Jak Pán Ježíš působí, to jsem nedávno zvláštním způsobem pocítil právě díky nákaze koronaviru. Bylo to v říjnu, kdy po čase uvolnění došlo opět k omezení bohoslužeb na sto osob. Nákaza se začala rozmáhat a tehdy mi zavolal pan varhaník ze Skoronic. V jeho hlase bylo slyšet velké pohnutí a do telefonu říkal, že jeho žena je ve velmi vážném stavu v nemocnici. Prý to vypadá, že to nepřežije. Projevilo se najednou více závažných komplikací. Poslední naději viděl síle modlitby. Chtěl vědět, jestli nemám kontakty v nějakém klášteře, kde se řeholnice modlí za takové případy. To jsem sice neměl, ale přitom jsem cítil, že k této žádosti o modlitbu mám přistoupit jinak než obvykle.

Většinou když mě někdo požádá o modlitbu, tak se na ten úmysl jednoduše pomodlím, případně si vzpomenu při mši svaté, abych tak splnil, co jsem slíbil. Ale tentokrát jsem cítil zvláštní nutkání, že je třeba se modlit s větší naléhavostí. Proto jsem obeslal své známé z modlitebního společenství, aby se v modlitbách za uzdravení této paní spojilo více lidí. Druhý den v sobotu jsem se účastnil setkání modlitebních společenství v Prostějově a mohl jsem tam za ni sloužit i mši svatou.

Pak jsem přijel v neděli ráno do Skoronic a během mše svaté mi přicházela myšlenka, že mám i lidi zde v kostele vyzvat na konci mše k modlitbě. Do toho mi ale na mysl přicházely hlasy, proč bych to tentokrát dělal, když za jiné lidi se tak nějak zvlášť v kostele nemodlíme. Nakonec jsem ale poslechl ten vnitřní hlas, který mě vedl k modlitbě.

Když jsem po ohláškách vybídl věřící k modlitbě za uzdravení této ženy, vnitřní hlas mi řekl, abych si při tom klekl před oltář, aby vynikla naléhavost modlitby a že to myslím vážně. Že skutečně věřím v Boží pomoc a jeho uzdravující moc. Jiný hlas mi ale namítal, že z toho nemám dělat divadlo a předvádět, jak jsem zbožný. Přesto jsem poslechl, že mám pokleknout. Po výzvě k modlitbě lidé hned vstali, ale když jsem si klekl před oltář, klekli si také. A tak jsem se mohl modlit za uzdravení tak, jak to vycházelo ze srdce, a ostatní se mohli v duchu k této modlitbě připojit.

Výsledkem bylo, že nemocná kritický stav překonala a za nějaký týden se mohla vrátit domů. Na této zkušenosti ale nevidím hlavní samotné překonání nákazy. Pro mě byla cenná nejvíc zkušenost, jak jsem při této modlitbě mohl pociťovat Ježíšovu blízkost a že tato modlitba byla vedena pomocí vnuknutí Ducha svatého.

My můžeme mít pocit, že Bůh je nám vzdálený a že ho vůbec nezajímá, co se v našem životě děje. Jenže zkušenost s jeho blízkostí a pomocí se nedostaví jen tak sama od sebe, pokud Bůh nevidí, že o život s ním máme skutečný zájem. Musíme si k němu nacházet cestu a využít k tomu také vše, co máme k dispozici. Jen tak můžeme objevit, že Ježíš je nám opravdu nablízku.

o. Josef