Promluva ze Slavnosti Narození Páně

25. 12. 2022

Může Bůh vstoupit do našeho života?

Jan 1,1-18

Prožíváme dnes hlavní sváteční den vánoc a oslavujeme narození našeho Pána a Spasitele. Děkujeme Bohu, že nás nenechal napospas smrti, ale poslal nám na svět svého Syna jako našeho Zachránce. Pro mnohé lidi, věřící i nevěřící je Ježíšek v jesličkách znamením, že v tuto dobu mají být lidé k sobě štědřejší a milejší. Jenže Pán Ježíš nepřišel na svět jen proto, aby se lidé stali jednou za rok lepšími.

V Janově evangeliu totiž čteme, že slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. To znamená, že skrze narození Krista promlouvá ke svému lidu sám Bůh. Ježíš přichází, aby každého z nás osobně oslovil a pozval k novému životu. Dokud vnímáme pouze hlas kazatele, sdělovacích prostředků nebo kulturních pořadů, tak je docela možné zařadit vánoce jen do škatulky jakéhosi folklóru, která se jednou za rok rozbalí. Otázka tedy je, jak se snažíme tento hlas vnímat a jak s ním naložíme. Jedna možnost je, že někteří lidé mají Pána Boha opravdu jakoby zabaleného mezi krabicemi s vánočními ozdobami. Jakmile se strojí stromeček, spolu s ozdobami se na světlo vytáhne i Ježíšek, postaví se mu jesličky, zazní koledy a zanedlouho šup zpátky se vším do krabic včetně s Pánem Ježíšem. Vždyť ho budeme potřebovat zas až za rok.

Bůh však za námi přišel v lidské podobě, aby nám jeho hlas zněl v celém životě. Druhá možnost, jak naložit s tímto Božím poselstvím tedy je, že necháme Pána Boha přicházet do všeho, co prožíváme. Jde o to, aby poselství o Boží lásce a naší spáse mělo své místo v každém okamžiku našeho života. Ježíš totiž, i když se narodil jako slabé dítě, přišel s Boží mocí, které může proměňovat náš svět. A v tom dnešním světě vidíme, jak je příliš moc věcí v nepořádku, kterým by prospěla proměna v duchu evangelia.

Nejde jen o válku na Ukrajině nebo situaci s uprchlíky. I mnoho katolických rodin prochází krizemi, tolik mezilidských vztahů je narušeno a mnoho duší trpí neláskou a neporozuměním. Ke všem těmto lidem však i dnes Bůh přichází s poselstvím, že do všech těchto trápení touží Ježíš vstoupit se svojí uzdravující mocí a požehnáním. Jen on může do těchto temných stránek života vnést světlo. Aby to však bylo možné, musí se člověk nejprve umět ztišit, pozorně vnímat Boží slovo a naslouchat Ježíšovu hlasu ve svém nitru.

Tomu, kdo už nějak zakusil, jak může Bůh oslovit člověka, není třeba moc vysvětlovat, že by se pak také měl snažit to světlo víry předávat dál. Zkušenosti ukazují, že Bůh může vstupovat do životů lidí a dotýkat se jejich srdcí velmi rozmanitým způsobem. Někde se třeba věřící tolik snaží předat víru další generaci a moc se to nedaří. A pak se někdy stane, že jsou to samy děti, které přivedou k víře své rodiče.

Tak to také bylo třeba u matky nedávno blahořečeného mladíka Carla Acutise. Tento chlapec zemřel v 15 letech, ale už v tomto věku vynikal mimořádnou touhou šířit víru v Pána Ježíše. V rozhovoru s jeho matkou Antonií se reportér ptal, co dělala pro to, aby vychovala světce. Ona odpověděla, že vůbec nic. Byla sice z katolické, ale přitom nepraktikující rodiny. V její rodině nikdo nikdy o víře nemluvil. Ona sama byla do dospělosti pouze třikrát v kostele na mši. Poprvé při svatém přijímání, podruhé při biřmování a potřetí při svatbě. Pochopitelně že nic z těchto svátostí pak nemohlo mít v jejím životě nějaký praktický význam a spíš to pro tu rodinu bylo něco jako katolický folklór. U jejího syna vše začalo díky tomu, že chodil do katolické mateřské školy. Antonie uvedla, že vše ohledně víry se naučila až od svého syna. Ten totiž už od tří let chtěl při každé cestě kolem kostela jít pozdravit Ježíše ve svatostánku a přinést kytičku Panně Marii. V pěti letech už si četl Bibli a o životě svatých a modlil se růženec.

Ve škole se začal zastávat šikanovaných dětí a venku pomáhal bezdomovcům. V devíti letech začal číst učebnice počítačového inženýrství polytechnické univerzity. Začal vytvářet webové stránky pro farnosti, pak jezuity a nakonec i pro Vatikán. Své mimořádné schopnosti využíval pro šíření evangelia a zvláštní měrou pro šíření úcty ke Kristu přítomnému ve svátosti Eucharistie. Vytvořil výstavu o eucharistických zázracích, která putovala po všech kontinentech.

To všechno mělo na jeho matku silný vliv a přivedlo ji to k opravdovému životu s Bohem. Pak jednou v katedrále, kde je uchováván závoj Panny Marie, dostala vnitřní tušení, že její syn odejde z tohoto světa velmi mladý. Tak ji Bůh připravil na to, co Carlo také z vnuknutí věděl už před tím, než dostal leukémii a zemřel.

To, že Bůh sám rozmanitým způsobem jedná, aby se lidí dotkl, nás může povzbudit i v tom, proč má smysl pustit se do evangelizačních kurzů Alfa. Na jednu stranu je důležité, když se budeme snažit někoho pozvat a přivést, ale Bůh si to při tom může použít úplně jiným způsobem a pro někoho úplně jiného, než jsme si mysleli.

Teď oslavujeme, že Ježíš za námi přišel na tento svět, aby nás provázel mocí své lásky. Pokud jsme díky víře tohle objevili a přijali, pak je na místě, že to chceme pomoci objevit i dalším lidem. Jak se to ale má podařit, to máme nechat na Pánu Bohu. Jemu na tom přece záleží mnohem víc než nám. Jemu stačí, když mu nabídneme, co můžeme a On už si to určitě použije tím nejlepším způsobem.

otec Josef

Zpět