Promluva ze Slavnosti Krista Krále

JE JEŽÍŠ I MÝM KRÁLEM?

Mt 25,31-46

Dnešní slavnost můžeme zaměřit k tomu, jakým králem vlastně che Pán Ježíš být. On si bedlivě hájil své postavení, kdy každému má být zřejmé, že jeho království není z tohoto světa. Nedopustil, aby ho někdo oslavoval např. kvůli velikosti bohatství, přestože jemu patří celý svět. Nestojí o pocty získané mocenským ovládnutím národů, i když on je Pánem každého lidského života. Jenom tak je možné jasně ukázat, že Kristus vládne takovému království, které na rozdíl od všech pozemských systémů nepomíjí. Na tomto Božím království pak má podíl každý, kdo nechá Krista vládnout ve svém srdci. Proto je dobré položit si otázku, zda Ježíš skutečně vládne i v mém životě a díky tomu stavím svůj život rovněž na tom, co nepomíjí.

Jaké jsou ty nepomíjející hodnoty, o tom mluví i to dnešní evangelium. Završením Kristovy vlády má být okamžik, ve kterém rozdělí zástupy všech národů na ty, kdo půjdou do věčného života a na ty, kdo minuli tento cíl. O těch, které Ježíš přijme mezi své vyvolené, říká: „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem na cestě a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně.“ Tyto skutky lásky jsou tedy těmi nepomíjejícími hodnotami, které mají svoji váhu v Božím království.

Zajímavé je, jak se tomuto Ježíšovu prohlášení ti vyvolení diví. Oni si ani neuvědomují, že to dobré, co udělali, vykonali vlastně pro Krista a právě díky tomu jsou Bohem přijati. V tom je vidět to hlavní kritérium, které je v Božím království nejvíc ceněno. Vyvolení jsou především ti, kteří pomohli druhým naprosto nezištně, bez nároku na nějakou odměnu či ocenění a dokonce nemysleli ani na to, že by se tím nějak zavděčili Bohu. Skutečná bratrská láska se prokáže tím, že člověk přispěchá na pomoc komukoliv, kdo právě něčím strádá, s touhou co nejlépe posloužit aniž by přemýšlel, jestli z toho bude něco mít anebo jestli kvůli tomu sám neutrpí nějakou újmu.

Další zajímavá věc je, že v tomto obrazném nastínění posledního soudu není žádná zmínka o tom, jaká byla víra těch lidí, jak se modlili a nakolik zachovávali Boží přikázání. Někdo by z toho snadno vyvodil, že nějaký duchovní život, zbožnost a všechny praktiky náboženského života jsou vlastně zbytečné, vždyť ke spáse stačí dobré skutky. Na jiných místech Písma však najdeme tvrzení, že ne skutky, ale víra v Krista nás ospravedlní a přivede ke spáse. Takže to vypadá, jakoby si Písmo svaté na některých místech protiřečilo. Objasnit tento rozpor ale není těžké, když si uvědomíme, že podstatné je také to, jaký motiv má člověk k dobrým skutkům. A jedině správný motiv, který nacházíme skrze víru, umožní získat odhodlání a sílu k takovému jednání, jak je evangelium popisuje.

Snad tomu pomůže jedno přirovnání technického rázu. Představme si, jak velkou měrou dnes člověku pomáhají elektrické spotřebiče. Pomáhají nám s úklidem, s vařením, na zahradě, při údržbě, zprostředkují nám nejrůznější hudební a filmovou zábavu atd. A co by nastalo, kdybychom neměli možnost dobíjet své mobily, tablety a notebooky. To by asi dnes pro mnohé byla ta největší katastrofa. Aby tedy všechny ty přístroje mohly člověku sloužit a pomáhat, musí mít zdroj elektrického proudu.

Podobně ani člověk nedokáže jednat ve všem podle evangelia, když k tomu nebude mít potřebný zdroj energie. Přirozeným zdrojem pro věřící i nevěřící pro nějaký záslužný čin je vědomí odměny nebo alespoň vlastního uspokojení. V tom je motivace, která pohne člověka k tomu, aby se dal do nějakého díla. Co se ale děje v okamžiku, kdy někomu pomáhat je krajně nevýhodné, když potřebuje pomoc někdo, kdo je nám protivný, když nám hrozí, že se dostaneme jenom do potíží. Kde v takové situaci dostane člověk motivaci a sílu, aby prokázal potřebné dobro? Člověk se spíš v takových případech setkává s lhostejností nebo snahou přehlížet cokoliv, co by přinášelo komplikace. Je to proto, že lidem chybí zdroj, který by je pohnul k takovému nezištnému jednání. Je jasné, že pak s člověkem nic nehne podobně jako s nějakým přístrojem bez proudu.

Pro věřícího je ale tím zdrojem především Boží láska. Proto i vtom podobenství není třeba mluvit o nějakém duchovním životě, protože kdo jedná tak, jak to tam Ježíš popisuje, ten už nejedná ze svých přirozených lidských sil, ale je to výsledek jeho spojení s Bohem. Kdyby srdce takového člověka nebylo otevřené pro sílu Boží lásky, nutně by mu chyběla motivace a tím i zdroj ke konání takových skutků. Neznamená to, že by nevěřící člověk nebyl vůbec schopen udělat něco naprosto nezištně, ale nevím o nikom, kdo by bez víry v Boha naplnil celý svůj život dobrem a službou bližním třeba tak jako Matka Tereza. Teprve srdce, které zcela ovládne Duch svatý, dokáže milovat každého bližního bez výjimky. Tehdy můžeme říct, že jsme zcela pod vládou Ježíše jako našeho Krále.

o. Josef Z.