Promluva ze 7. neděle velikonoční

DUCH SVATÝ PROBOUZÍ LÁSKU

1 Jan 4, 11 – 16

V dnešním druhém čtení z listu apoštola Jana máme jednu z jeho úvah o Boží lásce k nám. Píše, že Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. To, že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. Aby se se tedy naše láska k Bohu a bližním stále rozvíjela, není to možné bez působení Ducha svatého.

Tento úryvek je teď aktuální i proto, že od čtvrteční slavnosti Ježíšova nanebevstoupení prožíváme novénu před slavností Seslání Ducha svatého. Aby na nás mohla Boží láska působit, je třeba být naplněn Duchem svatým. Naše snaha o dobré využití těchto devíti dnů modliteb tak může být znamením, že skutečně stojíme o to být Bohem milováni.

Jestliže se totiž láska Boží k nám pozná podle toho, že nám dává svého Ducha, pak zakoušení jeho lásky je možné jen když budeme pro působení Ducha svatého dost otevření a vstřícní. Dobře víme, jak to funguje v mezilidských vztazích. Když nějaký muž zahoří láskou k ženě, která o něj nestojí, tak taková jednostranná láska není k ničemu. Muž bude třeba všemožně zkoušet, jak u té, do níž se zamiloval, probudit opětování svého citu. Když se mu to podaří, pak teprve žena ukáže, že stojí o projevy jeho lásky. Pokud o ně stát nebude, bude láska muže docela marná.

Podobně je to ale i s Boží láskou k nám. Bůh nám nabízí projevy své lásky skrze působení svého Ducha, ale pokud o ně člověk nestojí, moc Boží lásky se pak v našem životě nemůže nijak projevit. Duch svatý nám nabízí, aby náš život byl proměňován mocí Boží lásky. Ale pokud neukážeme, že o to stojíme a že mu k tomu chceme umět dát dostatek místa v našem životě, pak s námi pochopitelně nic nehne.

Ve vztahu muže a ženy se vzájemná láska rozvíjí díky tomu, že jeden druhému věnuje dostatek času a pozornosti. To samé platí o vztahu lásky mezi člověkem a Bohem. Jeho vliv a síla Ducha svatého se může projevit rovněž podle toho, kolik jsme ochotni věnovat mu času a své pozornosti. Někdo si možná řekne, že přece chodí pravidelně do kostela, tak by to mohlo stačit. Jenže pouhá účast na mši ještě nemusí příliš moc znamenat, pokud naše pozornost bude během bohoslužeb všude možně, jenom ne u Pána Boha.

Proto je v tomto směru zcela nenahraditelná osobní, soukromá a důvěrná modlitba. Právě k tomu nás vybízí i svatodušní novéna. Myslím, že užitečné praktické náměty najdeme v textu novény, kterou jsem zde nabízel na okopírování minulou neděli.

Pochopitelně člověk potřebuje konkrétní příklady toho, co vlastně může od působení Ducha svatého očekávat. Ta proměna způsobená Duchem svatým ale může být někdy velmi nenápadná a postupná. Když se odhodláme k vytrvalé důkladnější modlitbě, může v nás postupně vyrůstat touha stále více Boha znát, začne nás to více táhnout k četbě Písma svatého, budeme chtít lépe prožívat to, co se děje při liturgii a víc porozumět tomu, jak nás to všechno vede k Bohu.

Někdy se ale moc Ducha Božího může provit v jednom okamžiku velmi citelně. Takový dotyk Boží způsobí, že člověk se třeba ze dne na den dokáže oprostit od nějakého zlozvyku, vymanit se z nějaké závislosti, najednou je schopen odpustit tam, kde do dlouho nešlo apod. Někdo zase přijde na to, jak své schopnosti využívat nejen pro sebe, ale bude je chtít využít ve prospěch společenství věřících nebo k oslavě Boží. Takovým způsobem je pak naše láska přiváděna k dokonalosti, jak o tom sv. Jan píše. Jestli tedy stojíme o to být Bohem milováni a snažíme se mu k tomu dávat prostor, není možné, aby náš život zůstával beze změny. Jak rovněž píše sv. Jan, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Jenže je dobré si přiznat, že bez síly Ducha svatého se nám to těžko bude dařit.

o. Josef