Promluva z 7. neděle v mezidobí

Pro koho je schůdné jednat podle evangelia?

1 Sam 26; Lk 6, 27 – 38

Při četbě dnešního evangelia mě chtě nechtě napadá otázka. Kdo z nás se skutečně chová tak, jak nás k tomu Ježíš dnes vybízí. Kdo milujete své nepřátele, prokazujete dobro těm, kteří vás nenávidí, žehnáte těm, kdo vás proklínají, modlíte se za ty, kdo vám ubližují. Není to jen nějaké zbožné ale při tom nereálné Ježíšovo přání, abychom tohle dokázali? Možná to někdy zvládli nějací výjimeční světci, ale nám většinou nezbývá než si přiznat, jak máme k takovému naplňování lásky daleko.

To ale neznamená, že k takovému způsobu života nemusíme směřovat. Je ovšem jasné, že nikdo z nás se nestane hned svatým. Je to ale pro nás výzva, pokud chceme brát Ježíšovo poselství vážně po všech stránkách. Proto také zkusme to téma z dnešního evangelia nevzdat, i když se jeví jako příliš náročné a snad i nereálné.

Jedním z předpokladů je, že se dokážeme odpoutat od touhy po uznání za prokázané dobro. „Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat?“ říká Ježíš. „Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci.“ Jedině když se odpoutáme od touhy zalíbit se lidem, aby i oni se k nám chovali dobře, můžeme být schopni prokazovat dobro i těm, kteří to neocení.

Ono je snadné věnovat pozornost a prokázat dobro tomu, kdo strádá, pokud má dobrou vůli, je za pomoc vděčný a náš přístup ocení. Jenže naše láska k bližním se může osvědčit spíš v poněkud jiných případech.

Co když pomoc potřebuje někdo, kdo se neumí vhodně chovat, nebo vůbec nedbá o důležité věci, kdo je nám kvůli něčemu nesympatický nebo dokonce odporný. Tady je ale příležitost ukázat, že se nechceme zalíbit lidem, ale Bohu.

Pokud budeme prokazovat dobro pouze těm, kdo je prokazují zase nám, nemůžeme za to nic zvláštního od Boha očekávat. Už ve Starém zákoně se objevují příklady takového jednání a jeden jsme měli v prvním čtení. Jedná se o situaci, kdy král Saul pronásleduje Davida, neboť mu závidí jeho úspěchy, popularitu mezi lidem a vidí v něm tedy někoho, kdo ohrožuje jeho královský trůn. Proto má v úmyslu ho zničit.

Davidovi se jedné noci podaří vplížit do nepřátelského tábora přímo ke králi. Všichni spali a David měl příležitost zbavit se svého pronásledovatele, což mu hned radil i muž, který ho doprovázel. David však smýšlí úplně jinak. Pouze si z tábora odnesl královo kopí a džbán. Potom z hory z dostatečné vzdálenosti volal na krále, aby ho přesvědčil, že on David žádné nepřátelské úmysly nemá. To je názorný příklad toho, když se člověk nenechá ovládnout nenávistí vůči nepříteli a proti zlému úmyslu se brání ochotou ke smíru, odpuštění a prokázáním dobra.

Prakticky to podle Ježíšova návodu znamená prokazovat dobro těm, kdo nás nenávidí, žehnat těm, kdo nás proklínají a modlit se za ty, kdo nám ubližují. Musíme však počítat s tím, že kdo se dokáže zachovat podle těchto Ježíšových slov, bude v očích tohoto světa považován za vyloženého blázna. Je to prostě způsob jednání, který z běžného lidského hlediska není normální.

Tento svět se prostě dívá jako na lidskou slabost, když se někdo zachová, jak říká Ježíš, a při úderu do tváře nastaví i druhou. Když od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádáš nic nazpátek. Když půjčuješ a nic nečekáš zpět. Slabost je to v případě, že tak člověk jedná nedobrovolně, ze strachu a proti své vůli. Pak je ale také možné jednat tímto způsobem zcela svobodně z vlastního rozhodnutí, ale to už pak je výsledek ne slabostí, ale velké vnitřní síly, která pramení z víry v Boha a síly Ducha svatého.

Proto je třeba počítat s tím, že i když bude mít někdo v tomto směru nejlepší předsevzetí, brzy mu dojdou síly, pokud spoléhá jen na sebe. Člověk dlouho nevydrží stavět se proti zlu jenom dobrem, pokud čeká viditelný úspěch a ten nepřichází. Jedině člověk pevně zakotvený v Bohu s pevnou vírou, že jeho jednání ocení Bůh, získává předpoklady k tomu, aby dokázal jednat podle dnešního evangelia.